Adam Drda: Daniel Herman v čele ÚSTRu

Jeho koncepce neobsahuje žádné převratné pasáže (ale taky žádnou hrůzu), jeho vyjádření k situaci a k nejbližším krokům v ÚSTRu se vyznačují krajní opatrností, pokud to rovnou nejsou prázdné fráze, není tu prakticky nic, čeho by se dalo chytit.

Ovšem hned je nutno dodat, že se Hermanově opatrnosti nelze až tak divit, vzhledem k tomu, co se dělo kolem jeho předchůdce Jiřího Pernese. Třeba je to příznak chvályhodné uvážlivosti - kdo ví, takhle nejasné je to zatím u nového ředitele skoro se vším.

Daniel Herman se po odborné stránce tematikou totalitních režimů nikdy nezabýval. Nenapsal žádnou práci, což by asi nevadilo, horší je, že do veřejné diskuse o předlistopadové minulosti, aspoň pokud se pamatuju, vůbec nijak nezasáhl.

To už je v jistém smyslu potíž, ředitel ÚSTRu je mimo jiné representativní postava a bylo by dobré, kdyby jeho názory lidé znali a vážili si jich. V rozhovoru pro sobotní Lidové noviny Herman působí jako muž s poměrně vyhraněným postojem, hájí kupříkladu bratry Mašíny a už za to taky schytal první kritiku v internetových časopisech.

Jenže hájit Mašíny co by novopečený šéf ústavu krátce poté, co se na pohřeb Milana Paumera vypravila málem celá vláda, není zrovna riziko, lépe by se jevilo, kdyby se k nim Herman stejně zásadově hlásil třeba před deseti lety.

V médiích se též občas zmiňuje, že pro nového ředitele ÚSTRu svědčí jeho rodinná zkušenost: příbuzní byli perzekuovaní, případně vraždění nacisty i komunisty. To je zase složité: člověk k tomu cítí respekt, ale rodinná zkušenost sama o sobě znamená jen málo, vždycky jde o to, jaký je její dědic.

Daniel Herman se podle všeho před listopadem 89 nezkompromitoval, současně to nebyl žádný „hrdinný opozičník": vstoupil do SSM, aby mohl odmaturovat, pak prý zase vystoupil, jako čerstvě vysvěcený kněz podepsal slib věrnosti republice a režimu, tedy podmínku tzv. státního souhlasu s kněžskou činností.

Bylo to zhruba totéž, co přísaha na vojně, s Pernesovým VUMLem či oslavami Vítězného února to můžeme těžko srovnávat, ale zase se to dá postavit do kontrastu třeba s neochvějným postojem jezuity a chartisty Františka Lízny, který o státní souhlas po celou dobu normalizace z morálních důvodů programově nestál…

Pak se taky občas zaznamenává, že volba je správná, poněvadž Herman má minulost katolického kněze. S tím by se mělo zacházet veleopatrně: zase z toho automaticky nic nevyplývá, jen se tu jednoduše a povrchně novinářsky shledává podobnost se slavným německým Joachimem Gauckem, který je evangelický farář, přičemž víc „spojnic" mezi ním a novým ředitelem ÚSTRu není.

Aby se rozumělo: vůbec nechci říct, že Daniel Herman nemůže postavit Ústav pro studium totalitních režimů na nohy a získat mu ve společnosti vážnost. Jeho „neodbornost" sama o sobě na škodu není, může být dobrý manažer, schopný vysoký úředník, který si vybere vynikající spolupracovníky a který svou rozvahou a schopností jednat s lidmi (tou kupříkladu Pavel Žáček asi příliš neoplýval) dosáhne cíle.

V rozhovoru pro Lidové noviny ho definoval takto: „Nechci si hrát na něco, co nejsem. Nejsem historik, nejsem badatel, ale chci umožnit těmto odborníkům, aby pracovali na poli, které je jim vlastní.

Proč ne, zní to sympaticky, ale když se to povede, bude to překvapení.

Nakonec jen poznámka k rozhodování rady: od pádu komunismu uplynulo teprve dvacet let, v Česku žije spousta lidí, kteří byli aktivní v opozici a zároveň organizačně schopní.

Bylo by logické, kdyby v čele ústavu stanul po Žáčkovi někdo z nich - a fakt, že rada už podruhé není s to vybrat (a klidně i přímo oslovit) člověka s vysloveně protitotalitní osobní historií působí dost nedůstojně a hloupě.

Autor je redaktor ČRo Rádia Česko, spoluautor dokumentárního cyklu Příběhy 20. století