Adam Černý: Odešel Nelson Mandela, symbol vzdoru a smíru

Nelson Mandela
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Nelson Mandela

Uskutečnit velký sen - už to samo o sobě by stačilo naplnit jeden lidský život. Ale dokázat si připustit, jaká byla jeho cena, znamená obohatit svůj život poznáním. Když ve čtvrtek večer Nelson Mandela ve věku více než pětadevadesáti let zemřel, bylo zřejmé, že se mu podařilo obojí.

Po desítky let to však vypadalo, že to, oč syn z náčelnické rodiny kmenu Thembus mluvící jazykem xhosa usiloval, zůstane pouhým snem, protože se ve své vlasti pokoušel vzdorovat systému apartheidu, neboli oddělení ras, který ve skutečnosti znamenal striktní podřízení černé většiny bílé menšině.

Postavit se takovému systému vyžadovalo nejen odvahu kvůli hrozícím trestům, ale ještě více chuť a vůli uchovat si naději, že změna je vůbec možná. V apartheidu byl jednou z klíčových otázek výběr prostředků, jak útlaku čelit. Nelson Mandela zprvu dával přednost politickým prostředkům, veřejnému odporu a manifestacím. Až masakr v roce 1960 v Sharpervillu, kde policie postřílela na sedm desítek protestujících, přiklonil Mandelu k myšlence ozbrojeného odporu.

Dát se na ozbrojený boj znamená riskovat odplatu a Mandela proto za mřížemi strávil více než sedmadvacet let. Vězení jeho základní přesvědčení o nesmyslnosti apartheidu neoslabilo, ale obohatilo jeho názor na jihoafrickou společnost. V cele na ostrově Robben Island dokázal pochopit i ty, které pokládal za své odpůrce, příslušníky bílé menšiny. Nelson Mandela využil čas své nesvobody, aby si osvojil jazyk bílých Burů, afrikánštinu, a jejich poezii, aby nakonec dospěl k názoru, že Jižní Afrika je a musí být vlastí nejen utlačované černošské většiny, ale i dosud vládnoucí bílé menšiny. Tady vznikala jeho představa země, kde spolu dokážou žít všechny barvy duhového národa.

Za to, že uskutečnění své představy dokázal otevřít dveře spolu s posledním prezidentem apartheidu Frederikem De Klerkem, oba dostali v roce 1993 Nobelovu cenu míru.

Všechny sny se však naplnit nepodaří. Když Nelson Mandela v roce 1999 opouštěl úřad prezidenta, vykazovala Jižní Afrika mnohé znepokojivé rysy: nevýkonnou ekonomiku, šířící se korupci a rostoucí kriminalitu. Oslavovaný vůdce národa si uvědomoval meze svých možností i cenu, kterou zaplatil v osobním životě. Nedosti na tom, že už jeho otec ho nazýval Rolihlahla, "ten, který přivolává problémy", ale Nelson Mandela se ptal sám sebe, zda boj, který vede kvůli druhým, mu dává právo zanedbávat vlastní rodinu. K pochybnostem ho podněcoval zážitek ze dvou rozvodů a tří manželství i ztráta dvou synů. Na svatbě dcery si dokonce povzdechl, že "pokud bych mohl začít znova, už bych to nepodnikl".

Pochybnostem musel čelit, i když prosazoval svou představu národního usmíření ne jako tribunálu, který by trestal minulé zločiny, ale jako komise, kde by se minulé zločiny pojmenovávaly a kde by se hříšníci mohli vyzpovídat. Takový pohled by se dal snadno vnímat jako názor stárnoucího člověka, který se chce vyhnout ostrým sporům. Jenže Nelson Mandela, který dokázal okouzlit i tak rozdílné osobnosti, jako je britská královna Alžběta nebo jakým byl libyjský diktátor Muammar Kaddáfí, před soudem už před více než půlstoletím tvrdil: "Bojoval jsem proti nadvládě bílých i proti nadvládě černých. Mým nejdražším ideálem je svobodná a demokratická společnost, kde by všichni měli stejné šance." Nelson Mandela měl to štěstí, že se uskutečnění svého snu dožil, a dar rozpoznat, že naplníme-li jeden svůj sen, nemusíme stačit naplnit jiný.