Adam Černý: Dvě skvrny na oslavě přijetí do NATO
Týden, který se nesl ve znamení dvacátého výročí přijetí České republiky do Severoatlantické aliance, měl dvě nápadné skvrny.
Jednu v podobě prazvláštního shromáždění v pražském Domě armády, kde například Václav Klaus mladší ve společnosti pochybné postavy předsedy Svazu bojovníků za svobodu Jaroslava Vodičky přirovnával francouzského prezidenta Emmanuela Macrona k Adolfu Hitlerovi, což jako ohromující označil i ruský zpravodajský server Sputnik.
Lída Rakušanová: Obranné závazky jako kšeft
Bylo to ještě v atmosféře revolučního nadšení po pádu železné opony, kdy se prezident Václav Havel a ministr zahraničí Jiří Dienstbier vrátili z Moskvy.
Nad takovým shromážděním se lze jistě pozastavit s otázkou, zda ministerstvo obrany ví, co se děje takříkajíc pod jeho střechami, a zda stačí, že se šéf resortu Lubomír Metnar od takových eskapád distancuje.
Druhá skvrna na připomínce přijetí Česka do NATO je závažnější, protože se týká ministerstva zahraničí, které si na slavnostním večeru mimo jiné připomnělo i osobnosti, které k členství v Severoatlantické alianci významně přispěly.
Rozhodovat, koho vyznamenat, je vždy ošidné, ale v daném případě se dá vodítko odhadnout. Čtrnáctičlenný seznam zahrnuje české ministry zahraničí, kteří byli v úřadě před dvaceti a více lety, a ze stejné doby jejich kolegy z rezortu obrany, naše velvyslance ve Washingtonu nebo při NATO a náčelníky generálního štábu.
Za zásluhy o diplomacii
Logika výběru je srozumitelná, o to nepochopitelnější však je, kdo v seznamu laureátů medaile „Za zásluhy o diplomacii“ schází. Zvláště překvapující je absence jména bývalého ministra zahraničí Josefa Zieleniece.
Jan Fingerland: Báječná léta se Severoatlantickou aliancí
Věci často vypadají rozdílně podle toho, odkud se díváme. Naše členství v NATO vypadá jinak tady a teď, a jinak při hypotetickém pohledu z roku 1989, 1992, nebo ze současné Ukrajiny.
Ten toho ve prospěch přijetí Česka do Severoatlantické aliance – když vynecháme osobnost prezidenta Václava Havla – odpracoval jako málokdo, někdy i navzdory překážkám v podobě malicherného českého politikaření.
Když se například Josef Zieleniec na jedné schůzi vlády zastal požadavku navýšit výdaje na modernizaci obrany, tak si od tehdejšího premiéra Václava Klause vyslechl, proč podporuje rezort, který neřídí ODS, ale koaliční partner lidovci.
O každém politikovi z doby před dvaceti lety se lze přít, ale Josefu Zieleniecovi se nejenže nedá upřít, co ve prospěch přijetí do NATO, přiblížení se Evropské unii a nápravu česko-německých vztahů odpracoval, ale pominout to by byla hrubá chyba, a medaile „Za zásluhy o diplomacii“ by mu proto náležela.
Určitě více ve srovnání s jedním jménem ze čtrnácti na ministerském seznamu, bývalým ministrem obrany Vladimírem Vetchým, jehož výkon v čele resortu byl takový, že se do Prahy osobně vypravil generální tajemník George Robertson, aby premiéru Miloši Zemanovi zdvořile, leč jednoznačně vysvětlil, že pokud v čele obrany nenastane změna, škody si můžeme přičíst sami sobě.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
