Adam Černý: Čínsko-ruský summit v režii Pekingu

Důkazy jsou očividné. Ekonomická a zároveň vojenská síla Číny každým rokem roste, zatímco úspěšný odpor Ukrajiny ukázal mocenské ambice Ruska v nedbalkách.

Čtěte také

Libor Dvořák: Jak ve skutečnosti vypadá ruský „velkolepý obrat na východ“

Oficiální záminkou setkání Si Ťin-pchinga a Vladimira Putina ve středoasijském Kazachstánu byl summit Šanghajské organizace pro spolupráci, jejíž projekt se zrodil v Pekingu k podpoře vlastního obchodu pod etiketou nové hedvábné stezky.

Aktuálně se oba vůdci potřebovali předvést na mezinárodní scéně, i když z odlišných důvodů. Si Ťin-pching se s potěšením ukáže jako státník měsíc před sjezdem Komunistické strany Číny, který ho má již potřetí za sebou potvrdit v čele strany a státu.

Vladimir Putin naopak v čase, kdy jeho vojáci ustupují před ukrajinskou protiofenzívou, o čemž pronikají zmínky už i do ruských státem kontrolovaných médií, potřebuje záběry, jak mu tiskne ruku vládce z Pekingu.

Kazašská proměna

Takřka idylické snímky nezastřou, kdo je tu větším pánem. Vladimir Putin hledá odbytiště pro energetické suroviny, jejichž nákup omezují takřka všechny evropské země, a Peking mu v tom vyhoví, ale jen s podmínkou notné slevy. Stejně tak Si Ťin-pching nepřímo vyslovil porozumění pro důvody Putinovy vojenské akce, ale i jeho protějšek veřejně připustil, že musel rozptylovat čínské obavy.

Srozumitelnou diplomatickou distanci dal najevo Si Ťin-pching, když přijal pozvání k návštěvě Moskvy, ale se zdvořilým dodatkem, že vzhledem k omezením daným protikoronavirovými opatřeními není na pořadu dne.

Názorný obraz proměny vzájemných vztahů nabízí hostitelský Kazachstán, který jako postsovětská země by měl mít notné ohledy k někdejším patronům v Moskvě. Jeho dnešní prezident Tokajev, který vystudoval mezinárodní vztahy v Moskvě a jako diplomat strávil řadu let v Pekingu, poslední dobou předvádí lekce z pragmatismu.

Předseda Syndikátu novinářů ČR Adam Černý|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas, Český rozhlas

Letos v lednu jeho vládu před lidovými protesty zachránil výsadek ruských jednotek, ale o velké vděčnosti se nedá mluvit. V létě, tedy už po invazi na Ukrajinu, neváhal Vladimiru Putinovi veřejně oznámit, že jeho země neuzná ruské protektoráty, separatistickou Doněckou a Luhanskou republiku.

Autor je předseda Syndikátu novinářů ČR