Adam Černý: Berlínská zeď dvacet pět let od pádu
Ten okamžik byl přítomen ve vzduchu, ale nebyl patrný, jako nebývají vidět věštby na zdi. Před pětadvaceti lety se komunistické režimy otřásaly v Polsku a v Maďarsku a v tehdejší, komunisty ovládané části Německa, která byla skrz naskrz prošpiclovaná a zdánlivě umrtvená, už po několik týdnů ve větších městech tisíce lidí dávaly svými opakovanými pochody najevo, že mají svých vládců dost.
Byl to tichý, nenásilný a stále rostoucí protest, takže i na špičce moci už leckomu, hlavně těm, kdo naslouchali gorbačovské perestrojce v Sovětském svazu, docházelo, že se něco musí stát.
Pod oním něčím si například Egon Krenz, který v říjnu 1989 vystřídal dlouholetého vládce východního Německa Ericha Honeckera, představoval, že „nyní přijde změna“. Přišla, jenže převratně jiná, než by si dokázal představit. Tak, jako se nedalo předpokládat, co vše se stane v tehdejším Československu po studentské demonstraci v Praze 17. listopadu, stejně se nedalo předpokládat, co v Berlíně provede člen vedení východoněmeckých komunistů Günter Schabowski.
Ten ve čtvrtek večer 9. listopadu stejného roku na tiskové konferenci oznamoval, že ti, kdo byli až dosud uzavřeni v hranicích oddělené od západní části Německa ostnatými dráty a věžemi se střílnami, budou moci volně vycestovat, a na logický dotaz jednoho z novinářů, odkdy nové nařízení začne platit, protože odpověď neznal, řekl: „Ihned“.
Mírně zmatený Schabowski nemohl ani v nejmenším tušit, že právě odpočítal ústřední okamžik onoho „roku zázraků“, jak měsíce 1989 ve střední Evropě označil Timothy Garton Ash. Protože pád berlínské zdi, která po desetiletí od sebe amputovala části jednoho města a s ním části jedné Evropy a kterou začali občané města pár dní po 9. listopadu spontánně rozebírat, byl svými důsledky nejzávažnější mezi přelomovými okamžiky roku 1989, kdy se jeden za druhým hroutily zdánlivě neotřesitelné a všemocné režimy vnucené z Moskvy po druhé světové válce zemím střední a východní Evropy.
S odstupem dvaceti pěti let je zřejmé, jak Německo dokázalo nové spolkové země obnovit a rozdělenou zemi spojit. Čvrtstoletý odstup není v dějinách dost na definitivní hodnocení.
Ale jedno se dá říci již dnes. Na „roku zázraků“ fascinoval nejen zážitek, že lze změnit zdánlivě nezměnitelné, ale také, jak se vše stalo. Při vědomí povahy režimů, které padly, nebyla nenásilná povaha převratů ani zdaleka samozřejmá. Podílela se na ní jistě slabost porážených, ale ještě více velkorysost vítězů.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
