A co jsme mohli čekat?

V životě společnosti je to obdobné - něco prostě někdy musí přijít poprvé. První "Bílá hora", první mobilizace a demobilizace, první komunistický puč, první sametová revoluce, atd. Může to být příjemné, nebo příšerné, ale je to normální, tak to prostě chodí... Jenže jak se postavit k téže situaci podruhé?

Normální bývá, že jedinec - vybaven předchozí první zkušeností s prvním setkáním s novou výzvou - reaguje (jak to vyjádřit?) poučeněji. Už prostě ví, jak se zachovat. V lepším případě se mu podaří nezopakovat případné chyby, jichž se dopustil při řešení nové situace, v horším případě se třeba ožení znovu, nebo si tu ruku přerazí opakovaně...

Jak se tedy má člověk zachovat v současnosti, kdy vidí, jak pokleslá úroveň domácí politické scény, ovládané čtyřmi (unionisté prominou, že?) parlamentními stranami, žene celou společnosti do náruče komunistům, resp. jejich místní (více-méně) neostalinistické, (více-méně) rigidní odnože? Je zdrcující pozorovat, jak Stanislav Gross, se vší svou osobnostní i vzdělanostní výbavou, s trochu vyděšeným dětským výrazem ve tváři, úporně nebere na vědomí skutečnost, že právě jen a jen díky jeho vlastní nekompetenci v mnoha dovednostech, které by měl jako premiér ovládat, se zbytek země řítí do náruče komunistům.

Pravda, na celé té situaci se spolupodepsali všichni tvůrci politické scény v posledních patnácti letech.

Stalo se totiž přesně to, před čím svého času sice důrazně, leč v podstatě bezmocně upozorňoval bývalý prezident Václav Havel. Politická scéna se příliš točí kolem poměrně úzkých zájmů jednotlivých parlamentních stran. To by v zásadě nebylo až tak příšerné, kdyby ovšem nevycházelo čím dál tím více najevo, že ony úzké partajnické zájmy jsou v konečném efektu orientovány více na osobních prospěch straníků a jejich nejbližších (ať už rodem či volbou) příznivců a nikoli na upřednostňování zájmů celku.

Mátožný Stanislav Gross, který byl v posledních dnech schopen během jediného dne několikrát zcela zásadně změnit svá zcela zásadní stanoviska a postoje, je jen trapnosměšnou ukázkou toho, co dokáže moc udělat s jedincem, který volně směšuje (popřípadě zaměňuje) svou vlastní hodnotu s hodnotou funkce, která mu byla svěřena.

Už z tohoto důvodu nezbývá veřejnosti, než jen poměrně trpně očekávat věcí budoucích. Může si k tomu jen růžencovitě opakovat formulku volně podle zpěváka Petra Fialy - "Nepropadejte žádné naději..." Není v tom Stanislav Gross sám. Je zajímavé sledovat, jak "principiálně" se k vývoji situace směrem k tomu, aby vláda byla rukojmím komunistů, staví jednotliví její členové.

Například postoj takového Zdeňka Škromacha musí přece pochopit každý občan, a zvlášť ten, který četl jeho nedávný rozhovor pro Lidové noviny, zveřejněný v předvečer jeho neúspěšného úsilí o předsednictví v sociální demokracii. Škromach v něm poměrně jasně vyjádřil své zoufalství nad pomyšlením, že by (v případě) neúspěchu možná musel odejít ze svých dobře honorovaných stranických i vládních funkcích a být "jen" poslancem za mizerných nějakých padesát tisíc. Pak se člověk nediví, že ve vládě, až na další hodlá setrvat (když ho tam premiér nechá), neb - podle Škromacha - se prý nyní situace výrazně změnila.

A v čem, ptám se? V tom, že k moci se pomalu dostává ta komunistická partaj, v níž už jednou pan Škromach byl? Ach jo.

Sociální demokracie, i když dělá, že o tom neví (alespoň její viditelné a slyšitelné špičky se tak tváří), spěje do pekel. Chudák pan současný premiér za to ani moc nemůže, on o tom nejspíš skoro nic neví, ale tenhle pád začal už dávno, v okamžiku, kdy k moci se deroucí Miloš Zeman, zlikvidoval v české sociální demokracii ono tradiční, bytostně i programově skutečně sociálně demokratické křídlo, a začal se obklopovat (zcela pragmaticky v téhle naší postkomunistické společnosti) postkomunistickými patolízaly s formáty okresních nomenklaturních kádrů. Stanislav Gross jen sklízí, co jeho někdejší mentor zasel.

Jenomže, proč u toho všichni musíme být? Proč tím musí trpět celý stát? Řekl bych, že je pomalu čas zopakovat něco, co už tu jednou bylo. A využít přitom zkušeností (i těch neblahých) z toho, co se nějak moc nepovedlo. Ne, nemám na mysli další komunistický puč, aby nedošlo k mýlce. Byl bych pro sametovou revoluci díl druhý, ovšem do toho sametu bych zespoda napíchal nějaké ty špendlíky....