A bude hůř…

Když před několika dny uplynuly dva roky od nástupu sociálně demokratické menšinové vlády k výkonné moci, objevila se řada všelijakých hodnocení, kritiky i připomínek.

Stojí za zmínku, že jakousi zvláštní shodou náhod se v téže době, kdy se při příležitosti druhého výročí nástupu do vlády sociální demokracie chválila, jak se jí to vede, zatímco opozičnější opozice – tedy menší pravicové strany – hřímala pravý opak, v tu tedy chvíli přišly (řekněme) signály od budoucích partnerů v Evropské unii o jejich znepokojení s podílem bývalé komunistické nomenklatury na vládě přímé, i na moci ekonomické.

Celá tahle záležitost s bývalou komunistickou nomenklaturou není – opisem řečeno – „citlivou“ otázkou jen v České republice, s podobnými nesnázemi se trápí všechny země bývalého tzv. „komunistického“ bloku. Dokonce natolik, že politologové pro dnešní ekonomické magnáty, vzešlé z bývalých komunistických kádrů, vymysleli nový termín – napovídající, jak ke svým současným funkcím přišli – totiž: „kleptokratura“… Hovořím o tom proto, že oněch nespokojených 69% obyvatel mohou sice být občané, kteří spojují vlastní nedobrou ekonomickou situaci se špatným způsobem vládnutí, ale – podle mého – k té nespokojenosti mohou přispívat i jiné faktory.

Kromě hrubosti a vulgarity, kterou premiér Miloš Zeman nejspíš považuje za ochrannou známku svého obrazu na veřejnosti, a kromě očividného nezájmu vládnoucích stran o názory zbytku světa na zásadní vnitropolitické otázky, je jedním z dalších výrazných znaků dosavadní sociálně demokratické vládní dvouletky – masivní a neskrývaný návrat někdejších komunistických kádrů do vlivově silných pozic.

To je samo o sobě dost nepěkné, a u mnoha lidí to jistě vyvolává nepříjemné pocity, jenže ještě horší je, že se vládnoucí slupka tváří, jako by se buď vůbec nic nedělo, nebo že je to všechno zcela v pořádku, anebo (a to je nejhorší), že to všechno je (nebo bylo) nějak jinak….

Bývalí estébáci v mocných současných pozicích nikdy nikomu v minulosti neublížili, někdejší velitelé policejních zásahových jednotek vlastně nikdy nijak zvlášť (nejvíce proti lidovým protestů) nezasahovali, do komunistické strany se vstupovalo jen z čirého alibismu a nikoli z přesvědčení, a podobně – vždyť to znáte…

Jedním z mála způsobů, jak přijít na to, jak to vlastně s naší celostátní minulostí bylo – a jiná cesta k přeměně postkomunistické společnosti ve společnost otevřenou a občanskou nevede – je ukryta v historických dokumentech.

Jedním z nejvýznamnějších zdrojů takovýchto historických informací byl a je archiv někdejšího Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Ve čtvrtečních Lidových novinách se čtenář může dočíst, že díky působení „zákona o nezamýšlených důsledcích“, což je jedno z pravidel, které neblaze ovlivňují celou historii lidstva, jsou nyní archivy bývalého ústředního výboru komunistické strany opět tajné…

Zatímco po listopadu 89, až do roku 1998, mohli historikové celkem volně listovat (i tzv. „tajnými“) materiály, uchovávanými v ústředním archivu někdejší komunistické strany, od chvíle, kdy vstoupil v platnost (zřejmě dobře míněný, leč právě nedomyšlenými důsledky nyní zkomolený) zákon o utajovaných skutečnostech, patří i zmiňované komunistické materiály (označené ve své době za „tajné“) mezi nepřístupné a nezveřejnitelné dokumenty.

Vzhledem k tomu, že svého času komunisté označovali kdejaký materiál za „tajný“, neboť neměli nejmenší zájem, aby veřejnost nahlížela pod pokličku jejich vládnutí, jsou v archivech utajněny jak dokonalé zbytečnosti, tak i materiály, které by mohly pomoci právě v onom zmiňovaném rozplétání minulosti.

V současné době je však přístup k archivům někdejšího ústředního výboru vládnoucích komunistů znesnadněn a teoreticky vzato, hrozí těm, kteří by něco z oněch tehdy za „tajné“ označených materiálů zveřejnili, i trestní stíhání.

Je to absurdní situace, ale s odvoláním na onen „zákon nechtěných důsledků“ jen připomenu, že dobře míněný zákon o utajovaných skutečnostech, sloužící k ochraně státně důležitých dokumentů tu paradoxně chrání cosi, co by mohlo vést ke stíhání těch, kteří se provinili ve smyslu jiného, též dobře míněného, leč vlastně nepoužívaného zákona – o protiprávnosti komunistického režimu…

A tak si myslím, že bude-li podobných zdánlivých maličkostí, chránících vlastně v praxi někdejší komunistickou nomenklaturu přibývat – rozhodně se tím nezmenší procento občanů nespokojených se současnou politickou situací.