25. výročí mírové smlouvy mezi Izraelem a Egyptem

Tehdejší izraelský premiér Menachem Begin byl od roku 1943 jako militantní sionista velitelem organizace Irgun Cvai Leumi, jejímž cílem bylo osvobození Palestiny od Britského mandátu a vyhlášení státu Židů pomocí ozbrojených útoků proti britským vojákům.

Egyptský prezident Anwar Sadat v raném mládí obdivoval Adolfa Hitlera a později po boku budoucího prvního egyptského prezidenta Gamála Abdala Násira také bojoval proti britské nadvládě se zbraní v ruce. V roce 1970 ho pak nahradil v čele země, která měla do té doby za cíl totální likvidaci Státu Izrael a "zahnání všech Židů do moře", jak hlásal Násir. Sadat však našel odvahu nejen zrušit dlouholeté spojenectví se Sovětským svazem a v roce 1975 znovu otevřít osm let zavřený Suezský průplav, ale po čtyřech válkách s Izraelem, které Egypt spolu s dalšími arabskými zeměmi začal a prohrál, nabídl židovskému státu mír výměnou za navrácení Sinaje, který Izrael obsadil po šestidenní válce v roce 1967. Mírová smlouva, dojednaná za pomoci amerického prezidenta Jimmyho Cartera v Camp Davidu, přinesla Sadatovi a Beginovi Nobelovu cenu míru a vedla k uzavření druhé - a dosud poslední - mírové smlouvy Izraele s Jordánskem v roce 1994. Egypt však Sadatův krok stál členství v Arabské lize a Sadata samotného pak v roce 1981 i život z rukou fundamentalistického muslimského vraha.

Podle mírové dohody tedy Izrael vrátil Sinaj a za to mu ubyl jeden z nejzarytějších nepřátel. Obě země normalizovaly vzájemné vztahy, zrušily hospodářský bojkot a navázaly diplomatické styky.

Přátelství však skončilo se Sadatovou smrtí. Jeho následník v prezidentském křesle Husní Mubarak sice mírovou smlouvu nezrušil, ale dobré vztahy s Izraelem nikdy nepěstoval a nerozvíjel. Izraelská média současný stav nazývají v lepším případě "studeným mírem" a v horším "studenou válkou". Egypt vůči Izraeli zaujímá velmi chladný postoj, a po nedávném zavraždění vůdce palestinské teroristické organizace Hamas šajcha Ahmada Jasína dokonce zrušil účast své delegace na parlamentní oslavě 25. výročí mírové smlouvy. Mír mezi oběma zeměmi de facto neexistuje, Egypt z Izraele odvolal svého velvyslance, nechává Palestince pašovat zbraně, drogy a ženy do pásma Gazy a nepodporuje ani vztahy na kulturní úrovni - to všechno jsou výtky, které v Knesetu minulý týden zazněly na adresu Egypta.

Přesto se prezident Mubarak distancuje od teroristických a extremistických palestinských akcí i postojů a snaží se manévrovat mezi udržením mírového statu quo s Izraelem na jedné straně a přátelských vztahů s Araby a zejména Palestinci na straně druhé. Nelze mu upřít soustavnou snahu o zmírňování přespříliš radikálních nálad Palestinců a obnovu mírových jednání. V poslední době také často vystupuje jako prostředník mezi znesvářenými palestinskými složkami. Zatímco izraelská pravice Mubaraka viní z ochlazení vztahů, levice v čele s předsedou Strany práce Šimonem Peresem jej považuje za rozumného a střízlivého politika, který chce Blízký východ "osvobodit od šílenství a strachu z terorismu".

I když summity obou zemí se konají jen velmi zřídka, jednání na nižších úrovních probíhají. Na jednom z posledních například Egypt koncem února předběžně souhlasil s izraelskou nabídkou na kontrolu pásma Gazy. Tu by měl převzít po zrušení židovských osad, které plánuje izraelský premiér Ariel Šaron. Egyptští vojáci by měli hlídat pás země mezi městem Rafáh a egyptskou hranicí a zabránit nezákonnému přísunu zbraní pro Hamas, z jehož převzetí moci v Gaze má Izrael obavy.

Řada článků izraelsko-egyptské mírové smlouvy dodnes nebyla naplněna. Po jejím podpisu následovalo v roce 1982 obsazení jižního Libanonu Izraelem a o tři roky později jeho vyklizení; první palestinská intifáda v roce 1987, Madridská mírová konference v roce 1991, dohody z norského Osla v roce 1993 a jejich pozvolná realizace až do zavraždění izraelského premiéra Jicchaka Rabina dva roky nato. Od té doby se situace pouze zhoršuje. Vývoj vyústil v druhou palestinskou intifádu a současný stav, který by se dal nazvat izraelsko-palestinskou válkou. Dnešní Blízký východ postrádá jak vizionáře typu Anwara Sadata na arabské straně, tak člověka ochotného k radikálním ústupkům, jakým byl Menachem Begin, na straně izraelské.