1968: ultras nejenom z Libně

15. srpen 2014
03052543.jpeg

Pojem „ultras“ je používán v několika možných významech. Ten náš se týká radikálních komunistů, kteří se v roce 1968 postavili nejprve proti tzv. obrodnému procesu v KSČ a po invazi pěti armád sovětskou okupaci nejenom schvalovali, ale také aktivně podporovali.

Ultras se začali aktivovat poměrně brzy po zvolení Alexandra Dubčeka prvním tajemníkem ÚV KSČ na počátku roku 1968. Jejich hvězdná hodina však přišla až se sovětskou okupací.

Pořádali prosovětské mítinky (nejznámější se konaly v libeňské Čechii a v Lucerně), kterých se účastnili i představitelé sovětských okupačních jednotek. Podíleli se také na distribuci Zpráv (propagandistických novin okupačních jednotek tištěných v češtině) i dalších kolaborantských materiálů.

Mezi hlavní představitele ultras patřili Josef Jodas, zakládající člen strany a vůdčí osobnost skupinky skalních komunistů z Libně, výtvarník a tanečník Emanuel Famíra, spisovatel Rudolf Černý – současně stalinista a nestraník či Vilém Nový, poslanec, který na nejrůznějších mítincích šířil zaručené informace o tom, jak se Jan Palach domníval, že se polévá studeným ohněm a uváděl i jména známých osobností, které jeho čin a údajnou skupinu inspirovaly.

Význam ultras během roku 1969 postupně upadal. Politici, kteří s nimi byli spojování (např. Vasil Bilak, Antonín Kapek, Alois Indra) akceptovali Husákovu linii a své dogmatičtější postoje ventilovali a prosazovali uvnitř nově vytvářeného normalizačního establishmentu.

Zakládání Leninského svazu mladých a Levé fronty už bylo vlastně pouze dozníváním této vlny. Okupace byla Husákovým vedením nejenom akceptována, ale postupně i oslavována a dogmatičtí sekerníci ztratili podporu sovětských soudruhů.

V pořadu uslyšíte ukázky ze zvukových záznamů některých akcí či vystoupení ultras, a rovněž jejich bezprostřední vzpomínky ze samého počátku normalizace.

autor:Pavel Hlavatý