100 let republiky – 100 let ČTK

Informační kancelář tak vystřídala rakouskou státní tiskovou agenturu Korbyro, která fungovala od 1. ledna 1860 pod oficiálním názvem Kaiserlich-Königliches Telegraphen-Korrespondenz-Bureau. Její odbočka byla v Praze otevřena v roce 1867 a od roku 1906 vydávala zprávy v českém jazyce.

ČTK se od roku 1918 stává novým informačním prvkem komunikace mezi novináři a veřejností a vytváří si vnitřní strukturu, hledá nové zdroje i partnery. Kancelář vznikla z rozhodnutí předsednictva Národního výboru československého a fungovala nejprve jako státní úřad, až poté se proměnila ve státní podnik, navázaný na státní rozpočet.

Článek o vzniku ČTK v novinách Právo lidu z 31. října 1918|foto: Michal Doležal,ČTK

Snad protože ČTK poskytovala jiným státním úřadům informace zcela zdarma, byla v prvních pěti letech fungování ve ztrátě. V letech 1918-19 měla souběžně dva ředitele Vladimíra Weinerka a Jana Hajšmana. Weinerek byl zodpovědný za provoz bývalé filiálky Korbyra ve Štěpánské a Hajšman měl na starosti budování propagačního odboru ministerstva vnitra – centra československé kontrašpionáže.

Na jaře roku 1919 byla ČTK v krizi, bez spolehlivého spojení do zahraničí a regionů, s nevyhovujícím technickým vybavením a bez jednotného vedení. Část zaměstnanců pracovala ve Štěpánské ulici, část ve Vídni a někteří i na Pražském hradě. V roce 1919 byl k reorganizaci agentury povolán publicista a první šéfredaktor brněnských Lidových novin Emil Čermák (1864-1949), který působil přes 20 let v zahraničí a za války byl v Rakousku vězněn.

Výstava mapující 100 let republiky z archivu ČTK je v Plzni

Zlomové okamžiky z dějin Československa a České republiky i každodenní život obyvatel země zachycuje výstava Okamžiky století, která je do 19. srpna k vidění v Šafaříkových sadech v centru Plzně.

V roce 1918 Čermák přišel do Prahy jako delegát bulharského exilu. Ředitelem se oficiálně stal až 15. září 1920, kdy obdržel ředitelský jmenovací dekret radou Františkem Ebelem. Funkci ředitele vykonával deset let a je fakticky považován za otce zakladatele ČTK. Měl jasnou koncepci a usiloval o konsolidaci zahraničních zpravodajských zdrojů.

Informační kancelář měla ještě jednoho ředitele, administrativního, sociálně demokratického novináře Richarda Kalmana, který byl po nevydařené privatizaci koncem roku 1919 jmenován šéfem brněnské odbočky. Emil Čermák se svými kolegy Richardem Kalmanem, Milošem Novotným a Karlem Krausem vytvořil uznávanou československou agenturu první republiky.

Již na konci roku 1919 se mu podařilo navázat pracovní kontrakty s německým Wolfem, později s Reuterem i francouzským Havasem. Cílem bylo vybudovat i zahraniční síť odboček. V srpnu 1920 byla otevřena odbočka v Bělehradě, od jara 1923 v Paříži, od ledna 1924 v Londýně a poté v Curychu. Důležité bylo propojení s Balkánem. Za éry Emila Čermáka se podařilo zrealizovat vlastní zpravodajství v Paříži, v Berlíně, Londýně, Curychu a Bělehradě.

Úřad lidové osvěty

ČTK měla kolem roku 1920 asi 130 zaměstnanců a poskytovala vnitropolitické zpravodajství, zahraniční, parlamentní zprávy, informace z burzy, ale také sportovní či obrazové zpravodajství. Domácí politické zpravodajství ČTK dodávala v českém i německém jazyce a současně provozovala zpravodajskou službu ve slovenštině a maďarštině. V roce 1927 vznikla redakce sportovního zpravodajství a zprávy ze sportovního dění se staly důležitým finančním zdrojem. Na konci 20. let byl ochoten deník České slovo zaplatit za zprávy až tisíc korun měsíčně. Objem zpráv dosahoval denně asi dvaceti stránek a hlavním tématem byl fotbal. Zajímavostí je, že ČTK měla od roku 1936 vlastní telefonní budku na hřišti klubu AC Sparta. Zájem byl i o šachové a dostihové zpravodajství.

Od legionářů přes Dubčeka po Ledeckou. Okamžiky 100letí okem ČTK v Hradci Králové

Nejdůležitější události od vzniku Československa do současnosti připomíná na Ulrichově náměstí v Hradci Králové výstava fotografií Okamžiky století. Jde o snímky České tiskové kanceláře (ČTK), která byla založena stejně jako republika před sto lety 28. října 1918. 

Kancelář publikovala také státní tiskové dokumenty – ty musely být schváleny tiskovým odborem předsednictva vlády. Odbor podléhal přímo ministerskému předsedovi a poskytoval informace státnímu aparátu i dennímu a úřednímu tisku. Čermákovi se dařilo eliminovat přímý cenzurní zásah hradního pracoviště tiskového odboru. Na začátku března 1919 se část personálu z Pražského hradu přemístila do Štěpánské ulice. Tiskový odbor nastavil pravidla hry ve výnosu z 25. listopadu 1922 o režimu úředního zpravodajství pro denní tisk.

Politické zpravodajství agentura nevytvářela, redaktoři zprávy z úřadů jen redigovali a ze světových agentur je překládali. Výjimky se týkaly citlivých zpráv, ty musely být konzultovány s tiskovým odborem předsednictva vlády, případně s příslušným ministerstvem.

Zvláštní součástí agenturního servisu ČTK za první republiky bylo prezidentské zpravodajství. Při zahraničních i domácích cestách byl účasten zpravodaj ČTK, který zaznamenával každý detail. Tisková kancelář spolupracovala s rozhlasem – společností Radiojournal, se kterým uzavřela dne 24. června 1925 smlouvu o spolupráci. Zprávy ale rozhlasu dodávala už v roce 1924, kdy rozhlasové zpravodajství mělo pevnější časový řád. Vysílalo se třikrát až čtyřikrát denně (v 11 hodin dopoledne a poslední zprávy byly před 22. hodinou). V září roku 1926 byla v ČTK dobudována vlastní rozhlasová redakce a zprávy se předčítaly už přímo do éteru. Kancelář ale neměla vyškolené hlasatele a tak se nevyhnula kritice.

Logo agentury ČTK na budově pražského sídla|foto: Marián Vojtek

Přestože se Emilu Čermákovi podařilo vybudovat reprezentativní kancelář s vlastní autonomií, byl za své zásluhy po deseti letech na popud ministra zahraničí Edvarda Beneše ze své funkce propuštěn. S ČTK byl ale nadále ve spojení dalších několik let.

V dějinách ČTK se začíná psát další kapitola ovlivněná nástupem nacismu a protektorátního režimu včetně třístupňové cenzury sledované Wolfgangem Wolframem von Wolmarem (šéf tiskové služby Úřadu říšského protektora). Česká tisková kancelář se stala místem propagandy i centrem odbojové činnosti, která se stáhla do organizace tzv. tiskových referentů, bývalých zpravodajských důstojníků.

Na domácím odboji se podíleli i Zdeněk Schmoranz (šéf tiskového odboru) s Arnoštem Barešem (šéfredaktor ČTK), kteří za svou angažovanost byli zatčeni. Zásadní změny přinesla i Heydrichova správní reforma z ledna 1942. Zrušil celé předsednictvo vlády, zjednodušil strukturu ministerstev a tiskový odbor podléhal nově zřízenému Úřadu lidové osvěty, který se v červnu téhož roku změnil v ministerstvo, v jehož čele stál obávaný kolaborant Emanuel Moravec. Stejně jako čistky v protektorátním období probíhaly i čistky poválečné.