100 let brněnského rozhlasu. V archivu se dochovala německá propaganda i výzva k „vylikvidování“

Brno bylo dlouhá staletí městem česko-německým. Ale na konci této společné éry v květnu 1945, poté, co si město a především jeho čeští obyvatelé užili svůj díl válečného utrpení, přišel čas účtování.

Čtěte také

Odsun Němců už dnes hodnotíme jinak než po válce. Historická paměť se proměňuje, uvádí historik

Nepřímo k němu vyzval i prezident Edvard Beneš při svém návratu z exilu, tedy na cestě z Londýna přes Moskvu, Košice a Bratislavu. 12. května 1945 přijel do Brna a v zasedací síni Nové radnice na Dominikánském náměstí se zúčastnil setkání s představiteli města.

Rozhlasový záznam Benešova projevu z 12. května 1945 prozrazuje, že nad prezidentovými slovy nepropukali Brňané v kdovíjaký jásot, spíš ho jen s napětím a zvědavostí sledovali.

S výjimkou okamžiku, kdy začali jeho poměrně obsáhlou řeč přerušovat skandováním „my chceme pana prezidenta“. To z ní poněkud nelogicky, ale vysvětlení je prosté – Beneše při projevu lidé na náměstí nejspíš neviděli, jenom slyšeli z amplionů. Teprve po skončení projevu pak prezident s manželkou Hanou vyšli na balkon a pozdravili shromážděné.

Čtěte také

Rok 1945 a popravy německých civilistů na našem území

Podstatnější než tento detail je ovšem obsah. Právě 12. května 1945 použil prezident navracející se do vlasti poprvé v souvislosti s plánovaným koncem Němců v českých zemích pojem „vylikvidovat“. Což z dnešního hlediska nepříjemně souvisí s takzvaným pochodem smrti brněnských Němců, který začal o týden později a směřoval k rakouským hranicím.

Prezident přijížděl do Brna v pozici vítěze, přesto naplněný hořkostí a reminiscencemi na největší křivdu a ponížení, kterého se mu během jeho politické kariéry dostalo, totiž dny kolem uzavírání mnichovské smlouvy v roce 1938.

Bylo to trochu zvláštní – možná bylo na místě očekávat spíš radost, triumfalismus, patos a třeba i velkorysost vítězů. Ale bylo to vlastně naopak. Vracel se muž, který chtěl ve jménu budoucnosti především připomínat krutou minulost.

Moravec řeční o Švejkovi

Ne že by nebylo na co krutého vzpomínat. V archivu brněnského rozhlasu se stejně jako v případě Prahy zachovala řada zvukových materiálů v němčině, od relativně nevinných jako bylo předávání „slavnostního předání klíčů ke kasárnám na Špilberku“, kde se po stavebních úpravách za války usídlil Wehrmacht, až po hrozivé hlášení popravených nebo předtočené hlášení o přerušení vysílání před náletem „nepřátelských letadel“.

Čtěte také

Nevydáme tuto zemi v plen východní divočině! Osmdesát let od založení Ligy proti bolševismu

Co do míry nechutnosti vyniká jeden z obludných veřejných projevů Emanuela Moravce. Obávaný ministr školství a lidové osvěty přijel do Brna v dnech po atentátu na Heydricha.

Ve svém projevu pak dokázal vedle pouštění hrůzy semlít dohromady dokonce dvě zcela si nepodobné literární postavy, dona Quijota a Švejka, když řečnil ke shromážděným Brňanům o tom, jak by měl český národ přehodnotit svůj postoj k Říši a přestat se řídit tradicí – dle Moravce – „titulárního blba“ Švejka. Byl to skutečný protektorátní surrealismus, ovšem s nádechem šibenic a koncentráků.

Oldřich Nový na střeše

Ale abychom v případě historie brněnského vysílání nezůstali jen u tragických dob kolem války: mezi skvosty brněnského archivu z konce první republiky patří nepochybně záznam natočený samotným ředitelem brněnského studia Antonínem Františkem Slavíkem (za války byl bohužel jako odbojář popraven).

Čtěte také

100 let rozhlasu: Kdo byli první hlasatelé a co se vlastně vysílalo?

Je to svou atmosférou uvolněná a zvukově nápaditá reportáž z vinného sklípku kdesi na Moravě, kde si Slavík se starým vinařem povídají o tom, jak se dobře starat o víno.

Dvacátá léta a počátky vysílání brněnského rozhlasu zase připomene vzpomínka Oldřicha Nového na přímé přenosy ze střechy Zemského domu na Kounicově ulici, kde se zpočátku vysílalo z takzvaného Domečku.

„A když kapelník dirigoval orchestr, musel si otevřít dveře na střechu, aby mohl dělat případná gesta… ale zezdola z Veveří do toho zase zvonila Elinka,“ vzpomínal slavný divadelní a filmový herec, režisér a v neposlední řadě rozhlasový tvůrce Oldřich Nový. A dodal: „Ale jaké by to bylo mládí bez obtíží a překážek, které se musely překonat.“