Zvyšováním daní za záchranu státu

21. říjen 2003

Státní rozpočet na příští rok nebyl sice ještě definitivně schválen, přesto je pravděpodobné, že pro něj ve sněmovně zvedne ruku potřebná většina poslanců. Česká republika bude mít tudíž rekordní deficit necelých sto patnácti miliard korun. Samozřejmě na papíře, nebo chcete-li formou zákona. Skutečnost však může být odlišná. Jak směrem dolů, tak i nahoru. Dosavadní zkušenosti dokazují, že druhá varianta je pravděpodobnější.

Například letošní rok mělo skončit hospodaření se státním rozpočtem v záporných číslech sto jedenácti miliard. Vše nasvědčuje tomu, že propad bude nakonec ještě o dvacet miliard horší. Proč by tomu mělo být příští rok jinak? Vždyť ministerstvo financí používá při plánování příjmů tradičně optimistický přístup. Znamená to, že pracuje s příznivější variantou ekonomického vývoje, která by se měla odrazit ve vyšších příjmech rozpočtu. Očekávání se však většinou nenaplňují. Což při zachování plánovaných výdajů státního rozpočtu přináší vyšší deficit, než byl původně ve sněmovně odsouhlasen. Vláda tím prakticky porušuje zákon.

Státní dluh narůstá a do dalších let je potřeba počítat s více financemi na jeho splácení a na umořování úroků z tohoto dluhu. Což mimo jiné znamená, že politici hledají cestu, jak z kapes daňových poplatníků vytáhnout další peníze. Politicky schůdnější je vydat se cestou tzv. nepřímých daní, tedy daně z přidané hodnoty a daní spotřebních. Ty člověk přímo nevidí na výplatní pásce a nemá tudíž pocit, že ho stát čím dál tím víc sdírá. V současné době, kdy je státní dluh poměrně vysoký, do této strategie zapadá celá série zvyšování tzv. nepřímých daní, která je dokonce označována za velký daňový třesk. Rok 2004 začne ve znamení dražšího benzínu, nafty, cigaret, alkoholu, telefonování a internetu.

Připlatit si budou muset rovněž konzumenti právnických nebo účetních služeb. Od května by lidé měli více zaplatit za návštěvu kadeřníka, čistírny, opravny obuvi a elektroniky, nebo za vymalování bytu či instalace nebo opravy topení. O to vše se postará zvýšení sazeb daně z přidané hodnoty a spotřebních daní. Samozřejmě se každého člověka dotkne jinak. Kdo hodně kouří a pije, bez automobilu se nehne na krok a nosí věci do čistírny každý měsíc, bude muset sáhnout do peněženky hlouběji, než člověk, který se bez těchto věcí téměř obejde. Horší to bude v případě, pokud bude zavedena nová daň.

Ministerstvo financí tvrdí, že po vstupu země do Evropské unie by měla být uplatněna tzv. ekologická daň na plyn, elektřinu a na uhlí. Bez těchto věcí se prakticky neobejde nikdo. Proto by jednotlivé domácnosti měly být připraveny na další výdaje v řádu několika stovek ročně. Samozřejmě záleží na tom, jak se v Bruselu dohodnou. Zatím totiž nebylo definitivně rozhodnut, v jaké podobě bude zavedena. Česká vláda by ji patrně uvítala.

Přitekly by jí totiž do státní pokladny další peníze. Navíc by se mohla hájit tím, že to není její nápad, ale evropské nařízení. V podobném duchu obhajuje Špidlův kabinet přesun některého zboží a služeb do vyšší sazby daně z přidané hodnoty. Pravdou je, že Evropská unie by přivítala jednu jedinou sazbu. Ta však zatím není obvyklá ani v členských státech. Také v nich jsou některé služby a zboží zatíženy nízkou daní z přidané hodnoty. Zároveň vyšší sazba se pohybuje pod dvaceti procenty. Proto 22 procent v České republice je poměrně vysoké číslo a nemá s požadavky Evropské unie prakticky nic společného.

Jde pouze o snahu politiků pod pláštíkem vstupu země do Evropské unie získat do enormně zadlužené státní pokladny další peníze. Vzhledem k tomu, že se politici zatím neodhodlali k razantním krokům směřujícím ke škrtům na straně výdajů, nebudou ani takto vysoké daňové sazby v budoucnosti stačit. Varovným příkladem budiž otálení s důchodovou reformou. Přitom čísla o stárnutí populace jsou alarmující. V současné době pobírá starobní důchod zhruba každý pátý občan České republiky. Za posledních třicet let se tak počet penzistů zvedl zhruba o jednu třetinu. Což mimo jiné znamená, že se výrazně zhoršil poměr počtu pracujících na jednoho důchodce.

V praxi se to projevuje tím, že na důchod jednoho člověka musí přispívat dva a půl pracujícího. Samozřejmě při zachování stávajícího systému, který je založen na hrazení penzí z peněz vybraných na sociálním pojištění. Proto se poměr mezi průměrnou mzdou a důchodem neustále zhoršuje. Přesto státní pokladna dává finance na vyplácení důchodů dohromady stále obtížněji. A vše nasvědčuje tomu, že se tento stav v blízké budoucnosti nijak nezmění. I když vláda už delší dobu slibuje prosazení důchodové reformy už v příštím roce.

Takže i v dalších letech by mohla Česká republika zažívat další velké daňové třesky. Vždyť tahat peníze z kapes poplatníků je jednodušší, než přijímat nepopulární opatření a škrtat ve výdajích státního rozpočtu. Co na tom, že v budoucnosti by se tyto kroky velmi dobře zhodnotily. Na to je politický život příliš krátký a nevyplatí se riskovat.

autor: Petr Hartman
Spustit audio