Zuzana Válková: Viktor mi to vysvětlí

Šlo o zlomek vteřiny, během které jsem se rozhodla spustit oči ze dvou mladíků, jací by se mohli střídat na Portrétu mladého muže od Pietra Perugina anebo na milánském přehlídkovém mole. Mé povrchní okouzlení ovšem netrvalo dlouho.

Čtěte také

Eva Hrnčířová: Duhový lakmusový papírek v Maďarsku jako test evropských hodnot

Jejich propletené prsty mi přihrály asociaci mnohem brutálnější než jen myšlenky na renesancí oblibované bělostné dlaně v mnohoznačných gestech. Před měsícem, přesněji 30. května 2021, se totiž jinému páru mužů nepodařilo vysvětlit hrstce kolemjdoucích, aby si odpustili urážky se sexuálním podtextem, a jejich procházka ruku v ruce skončila napadením.

Ojedinělý exces?

O incidentech tohoto typu je možné přemýšlet dvěma způsoby. Nejsnáze se dají vnímat jako izolované projevy lidských předsudků a mindráků, nad jakými se můžeme pohoršit – a pak je s pocitem upokojení z vlastní mravní úrovně zase pustit ze zřetele. Koneckonců i proto, že se často tvrdí, že „sexuální menšiny to mají v Česku dobré“ – to je věta, která příslušníky řečených menšin buď trochu rozesmává, anebo roztrpčuje. Pak je ovšem možné položit si tyto útoky na časovou osu, nijak dlouhou, a zasadit Česko do skupiny zemí, se kterými v charakteru a směřování často sdílíme to horší.

Čtěte také

Jiří Pehe: Co pro nás vyplývá z evropského průzkumu o toleranci homosexuálů

Tak třeba 9. března letošního roku došlo ve Varšavě k ozbrojenému útoku na homosexuální pár. Agresor tehdy tasil nůž. Květnový incident z pražské náplavky jsme zmínili. V červnu, shodou okolností tento týden, přijal maďarský parlament zákon, který zakazuje zobrazování sexuálních menšin ve vzdělávacích materiálech určených pro děti a dospívající, ale také ve filmech a seriálech.

Když vyjdeme nad rámec pandemických měsíců, v červenci roku 2019 přišla o život Jelena Grigorijeva, ruská aktivistka, kterou v Petrohradě ubodali poté, co ji neznámý pachatel na internetu zařadil na seznam podporovatelů sexuálních menšin a nabídl ji radikálům „k lovu“. V červenci roku 2020 se prezidentského úřadu znovu ujal polský prezident Andrzej Duda, který se do něj svezl i na vlně takzvané tradiční rodiny. Tu prezentoval jako antitezi odlišných forem lásky a partnerství. Zmiňovat v této souvislosti politiku putinovského Ruska, které se snaží komplikovat život různým druhům menšin, od etnických po náboženské, se může zdát skoro zbytečné, protože to takzvaně každý ví, ale podceňovat to, jaké společenské poměry si přeje Rusko, se nevyplácí.

Ochrana dětí. Před kým ale?

I proto by bylo skvělé, kdyby se ukázalo, že česká reakce na novou maďarskou legislativu zahánějící příslušníky sexuálních menšin do podzemí nemá s přáními Ruska nic společného a je jen dalším projevem servility Andreje Babiše k maďarskému premiérovi Orbánovi. Česká vláda se totiž nepřipojila k dopisu 17 unijních lídrů adresovanému unijním institucím, protože premiér Babiš si chce nechat nový zákon od Orbána „osobně vysvětlit“. Ten přitom už svérázné vysvětlení nabídl: toto není zákon namířený proti sexuálním menšinám, toto je zákon na ochranu rodiny a dětí. Před čím konkrétně je ochrání, to Viktor Orbán neřekl.

Zuzana Válková|foto:Rudolf Kořínek

V týdnu, kdy Česko zasáhla obrovská živelní pohroma s oběťmi na životech, po které budou stovky lidí řešit holé přežití, nejspíš nemá cenu vyzývat k jiným podpůrným kampaním. Lidské utrpení není soutěž, a už vůbec ne soutěž o pozornost. Jen možná má cenu mluvit o tom, že zatímco některé tragédie přijdou z minuty na minutu, jiným se léta připravují podmínky a v dějinách už k nim mnohokrát došlo. A vzít někoho za ruku, třeba s myšlenkou na Maďarsko, zase tak produkčně náročné není.

Autorka je publicistka, působí na FF UK