Zuzana Válková: Velká data a kompro složky 2.0
Musel to být jeden z posledních roků, kdy se takové věci ještě daly říkat nahlas. Kdy se technologické firmy mohly chlubit, v tónu na hraně sebedojetí, jak vyčerpávající objem informací o nás, zákaznících, dokážou sebrat. „Víme, co lidé potřebují, dřív, než je to napadne. Nač myslí okamžitě poté, co se probudí,“ zářil na pódiu milánského veletržního centra ředitel jistého globálního operátora.
Co výrok, to jingle. Záblesk laseru. Efekt na olbřímích monitorech nad jeho hlavou. „Jsme schopní předvídat, kdy lidem dojde toaletní papír, a nabídnout jim ho se slevou,“ pravil onoho jarního odpoledne, snad v roce 2016, vlivný muž velké značky a sálem zašuměl kultivovaný, technooptimistický smích. Všechno bylo možné. Lidstvo bylo čitelné.
Čtěte také
Stejného jarního dne, nejspíš v onom roce 2016, seděl v jedné z přilehlých místností téhož kongresového centra muž s tykadlem, zvláštní host konference, a čekal na novináře. Byla to od pohledu křehká osoba: člověk tichého hlasu, klavírista, umělec. A taky kyborg. Z týlní kosti mu k čelu čnělo štíhlé kovové tykadlo.
Implantát, který si „mindstronaut“ Neil Harbisson sestrojil, aby mohl poslouchat barvy, protože s krajní barvoslepostí, se kterou se narodil, se odmítl smířit. Místnost bez oken, ve které jsme se sešli, osvětlovaly nažloutlé zářivky. Novináři se kolem stolů hemžili v oblečení formálních barev: černé, šedé, tmavě modré. Představila jsem si, co kyborg při kombinaci takových odstínů a nakyslé žluti asi slyší, a otřásla jsem se. Harbisson se zatím propadal hlouběji do záhybů své černé mikiny.
Když se lidé stanou kupou mravenců
Velká data tam venku. Vjemy, kterým se nedá uniknout ani tady uvnitř, blesklo mi hlavou. Informace, které o mně mají jiní, versus informace, které o světě nemám já.
Čtěte také
Skandály kolem způsobu, jakým technologické firmy nakládají s daty svých zákazníků, začaly do širšího povědomí veřejnosti probublávat nedlouho poté. A v roce 2018 jsme se probrali do reality skandálem kolem britské agentury Cambridge Analytica. Ta v příběhu s kvalitami amerického thrilleru ukázala, co se může stát, když se lidé stanou kupou mravenců, ze které každého je možné sledovat.
A jejich vůli je pak možné nasměrovat v podstatě kamkoliv: do obchodů i k rozhodnutím ve volbách. Od té doby se technologické firmy snaží tvářit, že seberegulace je jejich druhé jméno. Že péče o data uživatelů je alfou a omegou jejich byznysu. Říkat něco jiného jim ostatně ani nezbývá: seberegulace je výrazně výhodnější než nutnost podřídit se zákonům, které vymyslel někdo jiný.
Během posledních let se však otevřela nová – a v posttotalitních zemích zvláštně povědomá – fronta rizik. Říkejme jí třeba „tiny data“, drobná data, stojící v opozici vůči masovému shromažďování údajů o nás, uživatelích internetu. Jde o sběr potenciálně kompromitujících materiálů na sociálních sítích.
Všechny ty „zatím uložené“ snímky cizích příspěvků, které si uživatelé Twitteru a Facebooku navykli mimoděčně pořizovat v případech, že s někým nesouhlasí nebo se jim nelíbí. Kdyby se náhodou někdy hodily... A aby byla lepší představa o tom, kdo je „náš“ a kdo „jejich“. Je přitom úplně jedno, jestli jde zrovna o Vrbětice, očkování nebo kauzu Dominika Feriho. Člověk, na kterého by se nedalo nic vytáhnout, neexistuje.
Zatímco chování velkých firem po aférách možná uřídit půjde, sklony k digitálnímu kádrování se regulovat nedají. Zajímavé přitom je, že i tohle „kompro“ provázejí aféry řadu let. Není divné, že nám to nové zakládání složek pořád ještě není divné?
Autorka je publicistka, působí na FF UK
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
