Zuzana Válková: O křehkosti přízně a osudu hovězích kostek
Není toho mnoho, čím jsme se mohli v posledních dnech potěšit, a pokud se taková věc přece našla, člověk mohl mít pocit, že kličkuje před pravdou. Jednou ze skutečností, ke které jsme se naopak utíkat mohli, je množství států, institucí, firem i jednotlivců, kteří se postavili na stranu země, která ve válce proti Rusku nehájí jen svůj osud – její osud je nárazníkovým pásem pro ten náš.
Možná i proto by stálo za to věnovat pozornost povaze té euforizující jednoty – a do jakého stavu bychom se vrátili, pokud by nějakým zázrakem ten teror zmizel.
Čtěte také
V posledních osmi letech jsme totiž coby obyvatelé blahobytných společností strávili neuvěřitelné množství času dokumentováním detailů, které nás jednoznačně nespojují.
Kdykoli můžeme, dělíme se na mladé a staré, přičemž o mladých jsme si navykli říkat, že jsou přecitlivělí, líní a narcistní. O seniorech naznačujeme, že jsou omezení, konzervativní a nepružní. Obyvatele měst jsme pro neschopnost zvednout lopatu vykázali do imaginárních kaváren, obyvatele periferií jsme označili za nevyzpytatelné pomahače temných politických sil. Ostřejším nožem jsme se nakrájeli na progresivisty, konzervativce, neoliberály, neomarxisty i feministky – to abychom si mohli vybírat, kdo nám do domu konečně vpustí barbarské hordy.
Obchodníci se strachem
Pokračovali jsme vaxerstvím a antivaxerstvím, pandemickým popíračstvím a provědeckým alibismem, nezapomněli jsme ani démonizovat gender. Pozoruhodná je také ochota, se kterou jsme přijali návyk promítat vzájemnou podezřívavost do způsobu, jakým pracujeme s jazykem, přestože nás k tomu „shora“ nikdo nenutí: začali jsme vyžadovat, aby se některé věci neříkaly, jiná vyjádření jsme začali označovat za zakázaná, přestože zakázaná nejsou.
Čtěte také
Na hrátkách s řečí a kódem, takzvaným labelingem, jsme nechali vyrůst kariéry veřejných osobností. O principy vyhledávání vnitřního nepřítele se opírají obsahové plány celých mediálních projektů. V naší situaci je naštěstí těžko představitelné, že bychom do rukou vzali klacky a zkusili je namířit „na toho druhého“ – bohužel to taky znamená, že těch „druhých“ je najednou tolik, že to ani není možné. Každý z nás stojí sám v davu – a každý z nás je davem.
Výsledkem naší pilné práce na sebeporcování je situace, kdy jsme se jako kostky hovězí kližky rozprostřeli na mastné krájecí prkno, zatímco olej v hrnci má dávno správnou teplotu. Ten oheň, mimochodem, rozehřívá další neuvěřitelná nálepka: je to „liberální fašismus“. Škatulky, které jsme si připomněli, patří do liberálně fašistického guláše, přičemž šéfkuchař a hlava současné Ruské federace se těší, že tu delikatesu nechá smažit a pak shořet.
Co se s tím dá dělat? Bylo by naivní si představovat, že nám dobrá vůle vydrží věčně. Může se začít drolit už v momentě, kdy si někdo vezme domů uprchlíka z Ukrajiny, a ten člověk na svého hostitele nebude dostatečně milý. Obchodníci se strachem na takové historky čekají, a pokud je ještě nemají, tak útrapami v soužití vyhrožují. Možná by pro příští blaho Západu, jestli nám nějaký zůstane, stačilo, kdybychom aspoň nepřestali myslet na ten hořící guláš.
Autorka je publicistka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
