Zuzana Válková: O ekonomice pozornosti a truhlách zlata za to, že jsme si něčeho všimli

8. květen 2022

V odborném prostředí ten text velké vlny neudělal; snad proto, že byl spíš empatický a literární než exaktní a objevný. Vyšel před 32 lety v americkém magazínu English Education, a pokud lze soudit z toho, co nám o jeho autorovi prozradí internet, ve středu dějin se nikdy neocitl ani jistý John Rouse, pán, který v něm pojednal o takzvané ekonomice pozornosti.

Rouse byl – anebo snad stále je – středoškolským učitelem angličtiny s talentem popsat, jak transformující moc má naše ochota něco nebo někoho vnímat. „Podobně jako bohatství, pozornosti také nemáme dost. Snažíme se ji poutat a usilujeme o uznání ostatních, protože jinak máme pocit, že upadáme do zapomnění,“ píše pan učitel.

Čtěte také

V eseji prochází školou a pojmenovává situace, ve kterých je vůle někoho chvíli poslouchat – stydlivého žáka, studenta z dysfunkční rodiny nebo třeba dítě jiné etnicity – prostředkem, jak mu změnit život.

Citujme sympatického kantora ještě jednou: „Existuje málo tak uspokojivých věcí, jako je hřejivá záře zadostiučinění, když nás druhý konečně vezme na vědomí. Přitom se po nás tolikrát žádá, abychom pozornost věnovali, spíš než ji přijímali; platbu pozorností poskytujeme s tajnou nadějí, že brzy přijde řada na nás. Někteří lidé svou pozornost věnují zdráhavě, zatímco jiní se do středu pozornosti rodí a považují ji za své přirozené právo. Dělba pozornosti, stejně jako bohatství, odráží převažující vzorce moci a prestiže.“

Ambice být vidět

John Rouse v tomto místě volně navazuje na práce vědců i obchodníků a tvůrců moderních technologií, které mají kořeny v 70. letech 20. století. Všichni se v nich věnují takzvané ekonomice pozornosti. Zabývají se dolováním a monetizaci jednoho z nejcennějších zdrojů dneška, tedy naší ochoty něčeho si všimnout a pak na to zareagovat – myšlenkou, emocí, nákupem nebo třeba změnou chování.

Čtěte také

Pozornost je v 21. století univerzálním platidlem, kterým živíme celé digitální říše, z nichž některé – sociální sítě – se staly neoficiálními systémy veřejné správy. Díky naší pozornosti bují kariéry lidí, jejichž jedinou ambicí je být vidět, protože představa anonymity jim způsobuje fyzické utrpení. V jistém smyslu je pozornost důležitějším zdrojem než všechny měny světa: nepodléhá regulaci, nezná hranice a nedá se vyčerpat.

Snahy odolávat neustálému vyrušování se navíc ve věku responsivního designu a obsahových algoritmů podobají situaci, kdy hrajeme šachy se superpočítačem, přičemž my o hře víme zejména to, že „koněm se táhne do el“. Nedá se vyloučit, že se dočkáme dne, kdy reklama přestane hrát ve chvíli, kdy od ní odvrátíme zrak, a spustí se ve chvíli, kdy zase zaostříme tam, kam máme. Možná jednou budeme na internetu platit tím, že necháme stroje sbírat data o tom, jak nám zrak těká po monitoru, protože naše „dívací návyky“ umožní lepší cílení komerčního obsahu. Tam naštěstí ještě nejsme.

Zuzana Válková

Už teď se ovšem dá přemýšlet o tom, v jakých případech jsme v uplynulých dnech poutráceli nejvíc pozornosti, aniž bychom za ni dostali cokoliv rozumného zpátky. Napadá mě hned několik osobností, které stejně jako tolikrát předtím promeškaly historickou příležitost mlčet, a já je četla nebo poslouchala.

„Nezaplatím“ jim ovšem ještě jednou tím, že je budu jmenovat: ať si pozornost světa dolují samy. Místo toho budu myslet na jistého Johna Rouse, pána, o kterém nikdo nikdy neslyšel, a budu shánět jeho knihu, ze které se trhák taky nikdy nestal.

Autorka je publicistka

autor: Zuzana Válková
Spustit audio