Zuzana Válková: Barevným nahoru

„A co je toto?“ „Pomlázka,“ usmějí se a přikývnou, když se jich přední český folklorista dotazuje, jestli vědí, jaké jsou s pomlázkou starosti: mnoho českých žen si dnes na velikonoční švihání nepotrpí. Skupina se zájmem popochází mezi jupkami a valaškami. Cizince v Národopisném muzeu vídají dávno, ale delegace, která se učí česky a zajímá se i o slovo „podhozenec“, je svátek i pro mě. Naše kultura cizíma očima, to nepřestane být zajímavé nikdy.

Čtěte také

Lukáš Jelínek: Vlna intolerance, jež zasáhla i Hrad, dodává festivalu Prague Pride na významu

Osvěžená pestrostí otázek i přízvuků opouštím letohrádek Kinských a jako první si vzpomenu na Vikingy. Nejdřív mi ta asociace nedává smysl, ale pak mi to dojde – Krakonošovi podobná postava se prý objevuje i v islandské mytologii.

Dojít do nejbližšího vikinského pekařství, které je na Újezdě otevřené tři roky a dva měsíce, trvá pár minut. Jeho majiteli jsou dva Islanďané, které bych za Vikingy neoznačila, kdyby si pánové, otcové dohromady čtrnácti dětí, nepověsili na dveře dřevěnou vikinskou masku. Do založení svého – podle nich českého – podniku dali před lety všechno, co měli, minus peníze na reklamu.

Hodný člověk

Čtěte také

Autista, nebo talentované dítě? Ono se to vzájemně vůbec nemusí vylučovat, tvrdí psycholožka

Když jsem tehdy jejich příběh poslouchala, myslela jsem na to, jak dobře by se jejich čtrnácti dětem dařilo, kdyby se fronta u dveří do pekárny nezačala dělat skoro okamžitě. A jak by se asi měl jeden z jejich synů, dnes osmnáctiletý Matyáš, spoluautor knížky Svět očima autistického dítěte, kterou napsal se svou mámou, Kazi Perchtou Pátou. Z knížky mám nejradši pasáž, kterou Matyáš věnoval náboženství:

„Hodný člověk chodí do kostela ve dvanáct hodin a blázni a čuňata chodí do McDonaldu. Kdyby tam nechodil, tak by skončil za Satanem jako Adolf Hitler, Ana Bleiková, herečka, co měří dvacet tři centimetrů a hrála ve filmu Pojď, lásko, já tě políbím, Joe.“

Zajímalo by mě taky, jak to vypadá, když chlapec přijde za rodiči do práce: jejich obchod je totiž dionýský chrám. Výtvarně působící delikatesy jsou o třetinu větší, než nač je normovaný průměrný dezertní talíř, a přidrží-li u nich návštěvník kalorickou tabulku, papír mu v ruce zahoří jasným plamenem. Mimochodem, přinejmenším zpočátku brávali Vikingové z Prahy mouku z Krišnova dvora v Postupicích.

Prague Pride a škarohlíd

Z pekárny mířím k mostu Legií, ale už po pár minutách je jasné, že barevné, obžerné odpoledne zdaleka nekončí. Ze Střeleckého ostrova se ozývá autoritativní ženský hlas, který drží ve tvaru dav rozesmátých tanečníků. Prague Pride. Když řeknu, že ti dobří lidé trénují aerobik, stoprocentně jim ukřivdím, protože aerobik je dávno mrtvý. Sestava je ale podobně složitá.

Líčit tímto způsobem radosti mnohosti má samozřejmě jeden zásadní nedostatek. Člověk vypadá nekritický. Naivní. Protože vzápětí před něčím nevaruje nebo někoho mravně nepozvedá. Dá se jen tak sdílet opatrný optimismus z toho, že tohle všechno je možné? Anebo je schopnost ubránit se radosti – a naději – projevem poučeného občanství?

Zuzana Válková|foto:Rudolf Kořínek

Těžko říct. Vím dobře, před čím vším se dá varovat, ale člověk nerad končí po kotníky v kýči. Jistě vím jen to, že kdyby se onoho odpoledne na mostě Legií objevil škarohlíd, takový ten poučený cynik, co to „s námi myslí dobře“, hodilo by se, aby si oblékl jupku, vzal do ruky valašku, nacpal se olbřímím šnekem s karamelovou polevou a nakonec zkusil ufunět ten aerobik. Pak bych se ho na poznámky přeptala znovu.

Autorka je publicistka, působí na FF UK