Ztracení bratři. Příběh Ingrid Petříkové z Vratislavic

Drobná dáma Ingrid Petříková, přáteli přezdívaná Inka, působí mladě. Je v penzi, ale současně pracuje v libereckém divadle jako uvaděčka, zpívá ve sboru a říká, že tím zpěvem dává radost starším paním, které se sborem jezdí navštěvovat. Její vlastní život ovšem v některých obdobích příliš radostný nebyl.

Ingrid se narodila německým rodičům jako 4. a poslední dítě – stalo se v dubnu 1940 ve Vratislavicích, tehdy samostatné obci, dnes součásti Liberce. Otce nepoznala, má o něm jen kusé informace a tuší, že padl kdesi v Polsku v uniformě wehrmachtu.

Rodinná situace byla komplikovaná. Otcovi rodiče žijící na Moravě Ingridinu matku Gertrudu Hübnerovou nepřijali, protože pocházela z chudých poměrů. Soužití páru nepřáli, nicméně nejstarší synové, Jan a Erich, u nich vyrůstali. S matkou ve Vratislavicích zůstala malá Inka (jmenovala se po matce) a o dva roky starší Pavel.


Pokud vás vzpomínky Ingrid Petříkové rozené Hübnerové zaujaly, poslechněte si Příběhy 20. století v pravidelném čase, tedy v neděli ve 20:10, je vysílá Český rozhlas Plus. Pořad tentokrát připravili Adam Drda a Andrea Jelínková.

Dárek od vojáků

Ingrid Petříková vzpomíná, že „maminka – dělnice nemohla všechny děti uživit. Ale i když bratři bydleli u prarodičů, jezdili jsme za nimi na návštěvu a nejspíš si i psali… Maminka pracovala ve vratislavické továrně na koberce, brala si přesčasy, aby měla víc peněz, ale stejně si na nás našla čas. Seděla u stolu, něco zašívala, a přitom jsme třeba společně zpívali. Peníze nebyly, brusle nebo sáňky jsem podědila po sousedech.“

Inka s bratrem Pavlem navštěvovala také prarodiče z matčiny strany – Gertruda Hübnerová prý měla za život 7 macech, a jedna z nich si Inku oblíbila: „Babička na mě byla hodná, nejspíš mě i rozmazlovala. Někdy mi třeba dala šaty. Ale domů jsem si je vzít nemohla, při odchodu z návštěvy jsem je zas musela vrátit.“

Ingrid asi v roce 1941

Z válečné doby si Inka vybavuje nálety na vratislavickou školku a schovávání v protileteckém krytu ve sklepě. Výraznější vzpomínku má spojenou s příjezdem Rudé armády: „Tanky jely po hlavní vratislavické ulici, vidím to jako dnes. Já, pětiletá holčina, měla růžovou kabelku a do ní mi vojáci dali nějakou čokoládu nebo něco na zub. Bratrovi bylo 7, ten nasedl na tank a jel s nimi skoro až do Jablonce. Maminka se ujala polní kuchyně, vařila pro vojsko. Sama nic neměla, ale druhým stejně pomáhala.“

Vyrabovaný dům a nikde nikdo

Osvobození Československa v květnu 1945 znamenalo pro většinu místních Němců úředně organizované vyhnání z domova, jemuž se eufemisticky říká „odsun“ (vraždění a spontánní vyhánění je pak nazýváno „divoký odsun“). Vyhnání se týkalo i většinově německých obyvatel Vratislavic a odejít měla i Inka s bratrem a matkou: „Maminka naše věci rozdala nebo prodala. S nuceným odchodem jsme počítali. Měli jsme sbaleno a moc jsme nevěděli, co nás čeká.“

Nakonec ale Gertruda Hübnerová s dětmi směla zůstat, poté, co jí český soused-vdovec Josef Starý nabídl manželství: „Nejspíš si na maminku myslel už dřív a teď byla vhodná chvíle. Skutečně, na úřadu všechno vyřídil, jako komunista tam měl velké slovo, a nikam jsme nejeli. Maminku si také po čase opravdu vzal.“

Když už Gertruda Hübnerová věděla, že smí v zemi zůstat, vypravila se s dětmi na Moravu (kam, to si Ingrid nepamatuje), za syny Janem a Erichem a manželovými rodiči. Ukázalo se, že ti všichni vyhnání neunikli: „Když jsme přijeli, kluci ani babička s dědečkem už tam nebyli. Jen vyrabovaný dům, všechno rozházené. Ptali jsme se lidí, co je s nimi, a řekli nám, že je všechny odsunuli.“

Otcova rodina

Gertruda Hübnerová bolest ze ztráty synů neunesla a po návratu do Vratislavic se pokusila vzít si život – polila se petrolejem a zapálila se. Dlouho byla v kritickém stavu, ale přežila. O pětiletou Inku a sedmiletého Pavla se mezitím starali rodinní přátelé, avšak sourozenci žili zvlášť a v podstatě u cizích lidí. Tehdy se Inka naučila česky – od paní, která se o ni starala. Zhruba po roce se Gertruda Hübnerová zotavila natolik, že se mohla vrátit domů. Pátrala po osudu synů, kontaktovala Červený kříž i další instituce, ale marně.

Setkání po letech, v Essenu

Trvalo 10 let, než se díky náhodě a soudržnosti německých krajanů podařilo Gertrudě Hübnerové najít ztraceného syna Ericha. Ingrid Petříková vypráví, že „jedni známí vyjeli do Německa, do Essenu, kde se setkali s dalšími odsunutými Němci. Jeden se svěřoval, že ztratil rodinu, že měl sestru Inku, bratra Pavla ve Vratislavicích, ale ti i s jejich matkou zahynuli. Několikrát jim psal, ale dopisy se vracely s poznámkou, že adresát zemřel. A ti známí mu řekli, že žijeme, ještě pořád ve Vratislavicích, a že maminku dobře znají.“

Erich a Gertruda - setkání po letech v roce 1956

Gertruda a Ingrid se s Erichem setkaly v roce 1956. Popsal jim, co se stalo v roce 1945 na Moravě, kdy během „divokého odsunu“ zemřeli oba prarodiče z otcovy strany a kdy se s bratrem dostali do západní části Německa. Tehdy patnáctiletý Jan a osmiletý Erich přišli do adoptivních rodin a ztratili kontakt nejen s matkou, ale i mezi sebou. Jana se už nikdy nepodařilo najít.

Ingrid Petříková v roce 2015
autoři: adr , Andrea Jelínková
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.