Ztrácení autenticity

Tou podstatnou událostí má být nyní to, že v evropských volbách proti sobě kandidují dvě české strany zelených. A tak aby nebylo mýlky, kdo je ten pravý, vrátí se autentická autorita na chvíli do politiky a ukáže prstem na Martina Bursíka.

Vstup Václava Havla do zelené předvolební kampaně trochu připomíná diskusi o modrém kořeni ODS. I tam měla autentická autorita - pro změnu současný prezident Václav Klaus - rozhodovat o tom, co je správně a co špatně modré. Která ODS je ta pravá.

Autenticita Klausovy autority měla vyplývat z jeho pozice otce zakladatele, u něhož se jaksi samozřejmě předpokládá možnost osvědčení pravosti, jakkoliv každý ví, že poměry ve stranách se v čase mění. Havlova autentická autorita ve věci pravosti barvy zelené ale nemá prakticky žádný podklad; poznámku bývalého prezidenta, že byl zelený ještě v době, kdy Martin Bursík nebyl na světě, nelze brát jinak než jako trochu nepovedený vtípek.

Bursíkovi zelení nemohou využít zasloužilého člena zeleného hnutí, aby svědčil o jejich pravosti. Takové autentické svědectví by vzhledem k některým zásadním posunům v postojích strany nemuselo splnit kýžený reklamní účel.

Václav Havel je ovšem morální autorita, o níž se lze opřít bez ohledu na to, o jaký obor lidské činnosti se jedná. Ostatně to je také důvod, proč si Havel bez rozpaků dovolí použít příměr výroby v boleslavské škodovce k pracovnímu automatismu v koncetráku a nebojí se, že mu jej někdo omlátí o hlavu coby disgustující nevkus.

Autorita Havlova typu je zkrátka už natolik univerzální, že se ztrácí její náplň a mění se ve vyprázdněný mediální symbol, který tu využije Mirek Topolánek tu zase Martin Bursík. Podobné klouzání smyslu je nebezpečné především pro Václava Havla. Tak nějak přece začíná pád do neautentického modu bytí, o němž dříve tak rád psal.