Zradit můžeme jen my sami sebe!, řekl krátce před smrtí devadesátiletý generál Procházka
Generál Procházka zemřel v 93 letech v době covidu. Býval to vysoký, štíhlý, do stáří nebývale svalnatý muž s neobyčejně znělým hlasem. Dokonce v mládí zvažoval kariéru operního pěvce. Miloval vážnou hudbu. Stal se ale vojákem, který v protikomunistickém odboji a ve vězení prokázal výjimečnou statečnost.
Přežil tvrdé mučení v tzv. loretánském „domečku“. Ale vyprávět o tom nechtěl. Říkal: „Proč si připomínat něco, co by ve mně živilo nenávist.“ Tento generál strávil 13 let v komunistických věznicích. Choval se podle svědků výjimečně statečně například v době vězeňské stávky prazvláštně zvané nudlová aféra. Po roce 1989 spoluzakládal BIS a vedl vojenské zpravodajství.
Není vám lhostejný odkaz naší minulosti? Chcete se stát pravidelným podporovatelem Paměti národa? Pomozte redakci, která se snaží uchovávat příběhy pro příští generace: staňte se členem Klubu Paměti národa! Děkujeme.
Radovan Procházka se narodil v květnu roku 1927 v rodině velitele Hradní stráže T. G. Masaryka, ruského legionáře, podplukovníka Vladimíra Procházky. Ten byl po 2. světové válce za záhadných okolností zavražděn.
V únoru 1946 jako budoucí velitel divize v Karlových Varech, blízký spolupracovník generála Heliodora Píky, zahynul po srážce s ruským nákladním vozidlem. Řada lidí se domnívala už tenkrát, že se nejednalo o obyčejnou havárii, ale o politickou vraždu, kdy byl odstraněn důstojník, který viděl Rusům do karet.
Jeho syn totiž v době Pražského povstání v květnu 1945 tlumočil sovětským důstojníkům, shodou náhod se stal pobočníkem sovětského maršála Rybalka. A tak se dozvěděl o připravovaném komunistickém převratu. Jeho otec o tom informoval prezidenta Beneše zřejmě již v červnu 1945.
Radovan Procházka se domnívá, že otec by byl po únoru 1948 zatčen a skončil by jako Píka: „Tohle řešení, ač kruté, možná bylo od osudu přijatelnější. Můj osobní pocit je, že to asi politická vražda nebyla. Alespoň jej to ochránilo od toho, co by musel prožít při výsleších v komunistickém kriminále,“ vysvětluje na nahrávce pro Paměť národa jeho syn Radovan Procházka.
Převzal otcovu pochodeň a šel do odboje
Radovan Procházka si po válce představoval, že se stane lesním inženýrem, ale po otcově smrti změnil názor: „Považoval jsem za povinnost pokračovat v jeho tradici a odešel jsem do vojenské akademie.“
Vojenskou školu dokončil v roce 1948 a díky profesorům se dostal do kontaktu se zpravodajskou skupinou plukovníka Kordy: „Ve zpravodajských záležitostech se informace nepodávají, protože ze zpravodajství se nikdy neodchází. Tuto zásadu jsem dokonale pochopil u Britů. Ti mě vedli jako svého člověka, protože jsem prostřednictvím otce působil v jejich prospěch, a po roce 1989 jsem s překvapením zjistil, že u nich mám pořád renomé,“ vysvětluje svoji zdrženlivost Radovan Procházka.
Potvrdil jen, že informace o vojenských a hospodářských záležitostech putovaly z komunistického Československa pěšky přes kopečky.
Až kruté mučení zlomilo mladé vojáky
Špionáž prováděl Procházka pro odbojovou zpravodajskou skupinu plukovníka Kordy, spolupracoval i se svým přítelem, pozdějším generálem Miroslavem Káchou, tehdy poručíkem. Ten byl zatčen s Kordou už v roce 1949.
Zatčení vojáci však zpočátku úspěšně zatloukali. Přivedli agenty Obranného zpravodajství (OBZ) ke smyšlené teorii, že oni sami se pokoušeli odhalit západní špiony a tím se jen dostali do tohoto zpravodajského prostředí. OBZ pak měsíce pátralo po záhadných fantomech. Ukázalo se však, že někteří spolupracovníci Kordy byli dále sledováni. A tak OBZ postupně rozkryla a mučením donutila především Káchu k vyzrazení Procházky.
Kácha popisoval pro Paměť národa. jak ho v „domečku“ vydírali: „Přivezli mě na Loretánský náměstí, byly tři hodiny ráno. Vedli mě na ‚Domeček‘, a tam v příjemně vytopené místnosti – bylo několik těch pacholků – mě zpracovávali. Mezi nimi byl zase ten major Turek, byl tam šéf, nástupce Reicina, generál Josef Musil, a ten asi v kostce: ‚Vy jste nás před rokem přechcali, a v důsledku toho řada stejnejch darebáků jako vy dál páchala zločiny a vy nám teď řeknete všechny, kdo to byl. Jestli jste ušli tenkrát provazu, tak teď mu neujdete, jestli jedinou věc zatajíte, sebemenší.
Máte naději, jestli řeknete skutečně všechno, jestli projevíte účinnou lítost – to bylo jako u zpovědi: účinná lítost –, oni zneužívaly všeho, ty svině – jinak skončíte takhle…‘ a hodil mi tam několik fotografií: člověk na šibenici. Tak to bylo jako uvítání," vypráví Kácha pro Paměť národa.
Jak se na Loretě mučilo? Baštonáda, nespaní, zvedání za uši, všemožné bití…
Pro Radovana Procházku si „obézeťáci“ přišli v neděli v lednu 1951: „Přišli brzy ráno. Od počátku mi to bylo jasné. Ještě na schodech jsem přemýšlel, jestli se přeci jen s nimi nemám nějak vypořádat. Zdálo se mi ale, že by to bylo riskantní pro zbytek rodiny. Dokonce si pro mě přišel i sám Pergl, což je zcela mimořádné, protože Pergl zatýkat nechodil. Odvezli mě rovnou na ‚domeček‘,“ popisuje Procházka.
Zatčené vojáky, často významné účastníky druhého odboje, týral správce věznice štábní kapitán František Pergl, kterého si vybral právě pro jeho sadistické sklony šéf 5. oddělení Hlavního štábu Ministerstva národní obrany generál Josef Musil.
Do jeho „vyšetřovacího“ repertoáru patřilo bití obuškem, fackování, dávání do želez, pochodování v noci a polévání studenou vodou, cvičení až do omdlení, neustálé buzení vyšetřovanců, kopání a bití přes chodidla (tzv. baštonáda), zvedání za uši a bití mokrým ručníkem. Zatčení vojáci byli umísťováni do nedostatečně vytopených cel bez oken, mnohým z nich se během chladných nocí tvořily omrzliny.
Trpěli hladem, několikadenní půst nebyl výjimkou. Hygienické podmínky byly otřesné, vězni se nesměli dlouhé měsíce vazby vykoupat a neměli k dispozici téměř žádné hygienické potřeby.
Vojenskou věznici z doby Rakouska-Uherska za války využívalo gestapo a na začátku roku 1949 ji v nejstrašnější mučírnu komunistického Československa proměnilo 5. oddělení hlavního štábu Ministerstva národní obrany. Na příkaz náměstka ministra národní obrany Bedřicha Reicina zde probíhaly kruté výslechy po vzoru Sovětského svazu.
Na samotný nechvalně známý hradčanský „domeček“ Radovan Procházka vzpomíná nerad: „Tohle nejradši vypouštím z hlavy, protože to člověka zbytečně vychovává k nenávisti. Nenechali vás spát, prakticky vám nedali najíst, byla tam příšerná zima, vyslýchali vás od rána do večera a přes noc a tak dál.“
Kvůli nudlové stávce dostal deset let navíc
Radovan Procházka prošel řadou věznic a lágrů. O neúspěšný útěk se pokusil ve věznici v Opavě. Nevíce času strávil v nejtemnější věznici té doby v Leopoldovu.
Na uranovém lágru Vojna na Příbramsku se účastnil vězeňské revolty nazvané nudlová stávka: „Na svátek nezávislosti USA, 4. července 1954, došlo k takzvané vzpouře vězňů. Situace ze začátku neměla žádný politický podtext. Strava byla čím dál horší. Až nám dali jen nudle. A z toho vypukla bouře, že nudle se jíst nebudou. Shodou okolností to vyšlo na 4. července, což velitelství neobyčejně vyhovovalo. Já jsem od počátku nebyl pro demonstrování. Dostavili jsme se na apelplac, odmítli stravu a přestali vyjednávat. Situace se vyhrotila,“ popisuje Procházka, který za tento protest skončil v izolaci a soud mu přidal dalších deset let vězení.
Jak nudlová stávka probíhala, popisuje další někdejší vězeň František Šedivý ve svém svědectví zveřejněném na webu politictivezni.cz: „Tábor byl obklíčen v několika pásmech a stráž zesílena o kulomety. Další noc byl nařízen nástup, při kterém na baráky vnikli příslušníci pohotovostního oddílu a nastal pověstný filcunk, tedy neomezené rabování. Zjitřené emoce však povzbuzovaly vůli k odporu. Když po takové prohlídce dal náčelník rozkaz k nástupu na jídlo, odpověděli mu vězni zpěvem státní hymny. Obludnost filcunků stále rostla – cukr rozsypaný po podlaze, do toho tabák (na cigarety nebylo), roztrhané přikrývky, bláto, vyházené a pošlapané prádlo, vytrhané dřevěné stěny, které často sloužily k úkrytu literatury, vytrhané podlahy... Prostě spoušť… Hladovka trvala čtyři dny. Někteří vězni, fyzicky a psychicky již vyčerpaní, začali odpadávat. V pátek nenastoupilo k jídlu již jen několik jedinců.“
Dodejme, že jedním z nich byl i Radovan Procházka, který držel hladovku jako jeden z posledních, dokud ho neizolovali ve vězení v Ruzyni.
Radovan Procházka si po propuštění v roce 1964 sehnal místo kulisáka v Národním divadle, kde v různých pozicích vydržel až do revoluce v roce 1989.
Zradit můžeme jen sami sebe
Na závěr svého vyprávění vyjádřil toto své poselství ke svobodným volbám: „Naši spojenci mohou selhat, mohou nás zapřít a mohou nás opustit. Ale zradit, to můžeme jenom my sami sebe. Tu větu dnes chápu jako vojákovo poselství k národu. Čas od času se mi vrací ve dnech, kdy občané rozhodují o osudu svého národa, a tehdy se mi vnucuje zvlášť intenzivně.
Protože ti, kteří k volbám nepůjdou, a spolu s nimi ti, kteří k volbám sice půjdou, ale spíš ze sobeckého furiantství a z lehkomyslnosti než ze zlého úmyslu, budou volit nezodpovědně, aniž by dohlédli zhoubné následky svých postojů. Nevědomky naplní tu zrádnou polovinu toho poselství. Protože zradit nás nemohou ani naši přátelé, ani naši nepřátelé – to můžeme jenom my, sami sebe, my Češi – svou svobodu, své poctivé češství a jeho demokratické tradice.“
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
