Znovu proti referendu

Zopakujme si stručně základní fakta. Ústava České republiky připouští referendum, jak tomu bylo třeba ve věci našeho přístupu k Evropské unii. Vyjádřeno je to pouze velmi stručným ustanovením druhého odstavce druhého článku ústavy. Zatímco první odstavec v zásadě konstatuje, že lid vykonává státní moc prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní, onen druhý odstavec připouští, že, cituji - "ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo". To je konec přesného citátu.

Jediné ústavní zmínky o tom, čemu se říká referendum. Samo to cizí slovo se v ústavě nevyskytuje a z toho, co jsme citovali vyplývá, že této formy výkonu státní moci by se mělo užívat co nejopatrněji. Ta opatrnost není pojištěna jen podmínkou ústavního zákona, který vyžaduje souhlas 120 členů poslanecké sněmovny a třípětinové většiny přítomných členů Senátu, ale i slůvkem může, které samozřejmě ihned vybaví alternativu, že nemusí.

V současném parlamentu to vypadá tak, že v Poslanecké sněmovně je větším stranám bez rozmyslu jasno. Pro obecné referendum jsou obě strany levicové, což dává dohromady 111 hlasů z potřebných 120. Zatímco ODS je rovněž bez výhrad proti. Souhlasí ovšem s tím, aby bylo uspořádáno referendum o přijetí Evropské ústavy. Zbylých 9 hlasů, které Vladimír Špidla potřebuje k odhlasování změny ústavy týkající se obecného referenda, se prý snadno sežene u zbylých koaličních stran. Se stoprocentním souhlasem se tam však zřejmě nepočítá.

Jak však Vladimír Špidla řekl BBC, vůbec si není jist výsledkem hlasování v Senátu, kde komunisté i sociální demokraté jsou mnohem slabší a četní senátoři i mimo ODS se od referenda distancují. Například, senátor Eduard Outrata poukazuje na to, že každé referendum je ústupem od parlamentní demokracie a velmi často bývalo zneužito diktátorskými režimy.

S odporem Senátu tedy příznivci obecného referenda počítají, jelikož však celá ta věc se má ve Sněmovně projednávat až v září, není jisté, zda-li nespatřují naději v případně pozměněném složení Senátu po podzimních volbách, což by ovšem nejpravděpodobněji mohlo znamenat větší počet komunistů. Ať tak či onak, každý zákonodárce by se měl zamyslet nad všemi záludy, které přímé hlasování sebou přináší. Není náhodou, že v Německu referendum o celostátních záležitostech ani 60 let po válce neexistuje, protože kancléř Adenauer a jiní moudří lidé tam rozhodli, že 12 let nacistické indoktrinace oslabilo úsudkové schopnosti německého národa natolik, že není radno svěřit mu do ruky ta nejzávažnější rozhodnutí.

I u nás například politolog Roman Joch v jedné televizní diskusi už před lety řekl, že přenechá své přímé volební právo raději zákonodárcům, u nichž předpokládá více informací i politické erudice. Vezmeme-li v úvahu, jak málo lidí u nás chodí k volbám a jak ti, co chodí, stále dávají pětinu hlasů historicky zprofanovaným komunistům, mělo by nás to nabádat k tomu, aby neopouštěli opatrné formulace naší platné ústavy.

A pokud jde o referenda specifická, z nichž jedno už s jistým rizikem bylo provedeno a dopadlo naštěstí povzbudivě dobře, ve věci přijetí Evropské ústavy by s jeho uspořádáním asi souhlasila potřebná ústavní většina poslanců i senátorů. I zde však má zřejmě pravdu bývalý prezident Václav Havel, který minulý týden v Bruselu jasně prohlásil, že není možné, aby jednotlivý občan mohl spolehlivě a odpovědně rozhodnout o změti paragrafů, které zatím ani politici nedokázali prostudovat a vstřebat. Kromě toho jsou vážné spory o správný překlad bruselského jazyka do češtiny, kdy fráze jako Inkonsistence investiční varianty či specifikace procesu implementace jsou hlavolamem i pro specializované jazykovědce.

Referendum ano či ne pro takto složitý dokument by se nutně obrátilo v hlasování proto, co voličům řeknou jejich oblíbení politici, ale samostatné rozhodování o věci samé by to rozhodně nebylo. Skoro se mi chce prosit, abychom si s tím čertovým kopýtkem referenda přestali zahrávat, aspoň ve věcech, kterým plně nerozumíme a které přesto mohou nadlouho určit naši budoucnost.