Znovu: česká justice ve slepé uličce

Tři studenti architektury tehdy stanuli v čele protestního hnutí a veřejně nazvali jednoho z pedagogů "komunistickým demagogem a kariéristou". Ten se tím cítil poškozen a žaloval je. Řízení se vleče dodnes. Soudy si věc přehazují jako horký brambor. Jeden soud žalobu zamítne, žalující se odvolá, jiný soud mu dá zapravdu, odvolají se žalovaní, další soud jim dá zapravdu, žalující se odvolá atd. Nejnovější soudní nálezy dávají zapravdu žalujícímu, označenému kdysi za komunistického demagoga a kariéristu. Bývalí studenti se mu mají omluvit. To se ale od nich nikdo nedočká.

Ve prospěch žalujícího mluví skutečnost, že nelze doložit, že by někomu konkrétnímu skutečně ublížil. Také to, že demagogie a kariérismus nejsou pojmy, které by právní řád dovedl exaktně vymezit. Je až dojemné, jak soudci nahlížejí do naučných slovníků, aby se inspirovali jejich definicemi. Přitom pro pamětníky časů ne tak vzdálených to téma není nesrozumitelné.

Pan docent, syn komunistického ředitele továrny, vyrůstal v poměrech, které byly jeho sociální skupině příznivě nakloněny a v nichž se formovala jeho mysl. Snad mu nekřivdím, když řeknu, že byl těmito poměry naprogramován. Pokládal je za normální. Podle toho se i choval. Jeho akademický vzestup se odehrál v ovzduší tzv. normalizace. Pan docent si nekladl otázky po politické, historické i morální povaze normalizace. Náš právní řád sice označil bývalý režim za protiprávní. Může však soud klást žalujícímu za vinu, že tuto protiprávnost včas nerozpoznal? Je možné stíhat někoho za jeho netázavost a pokládat ji v daném případě za nedbalostní delikt? Ó, to by se orgány činné v trestním řízení nastíhaly! Tož tedy raději stop! Držme se bezpečného vodítka, jímž je litera zákona, případně naučné slovníky.

Pan docent sice působil jako trochu agilnější, leč neosobní aktér totalitní moci, posléze označené za protiprávní. Jako součástka stroje. Ale nikomu neublížil a nechce na sobě nechat slinu, kterou po něm plivl - kdo vlastně? Ti tři študáci? Nebo snad - s odpuštěním - samotné Dějiny s velkým D? Smíme po naší justici, jak ji známe, žádat spravedlivě, aby rozťala gordický uzel? Aby vyřešila kvadraturu kruhu?

Je to problém, který asi nevyřeší Brusel ani Štrasburk. Je to náš problém. Říká se, právo má být minimem morálky. Říká se to snadno, ale pravda je to jen částečná. Brněnský případ je výmluvnou ilustrací bariéry, jaká se může tyčit mezi řádem právním a řádem mravním. Bariéry dokonce i jazykové. Za to nemůže žalující docent, ani žalovaní architekti. Podezírám naši justici, že její generální strategií je alibismus. Proto neočekávám, že by se dokázala vyškrábat o stupeň výš, odkud lze zahlédnout ten rozpor jediným pohledem, a nějakým moudrým nálezem (který by se stal patrně precedentem) ho skloubila.

A tak, jediné spravedlivé řešení, odpovídající naší reálné situaci, si představuji následovně: soudy si budou přehazovat ten horký brambor i nadále. Jeden dá zapravdu té straně, druhý zase oné, atd., až do nekonečna. Klasická filozofie říkala takovému myšlenkovému postupu regressus ad infinitum. Jeho reálným ukončením by byla přirozená smrt posledního z jeho účastníků.

Není to zajímavé téma pro meditaci u příležitosti výročí 17. listopadu?