Změna volebního systému by české politice prospěla

Nic není pro demokracii nebezpečnější než rozmáhající se pocit, že politici se starají jen o sebe a na obyčejné lidi kašlou. Z těchto nálad těží všichni demagogové a diktátoři, kteří přicházejí jako ti, kdo konečně udělají pořádek. Zářný příklad najdeme ve vlastní historii – v meziválečné éře proslul jistý poslanec výrokem, že parlament je žvanírna a začal politiku dělat na ulici. Jmenoval se Klement Gottwald a za pár let zakroutil demokracii krkem. Žijeme samozřejmě v jiné době a žádná diktatura nám bezprostředně nehrozí, přesto není radno nebezpečí podceňovat.

Předvolební průzkumy se sice zaměřují především na souboj dvou nejsilnějších stran, které ztělesňují dvě tradiční poloviny politického spektra, ale z publikovaných čísel je zřejmé, že tato nabídka většině lidí nestačí. Pomineme-li komunisty a lidovce s jejich stabilními voličskými základnami, vždy se na politické scéně objevuje někdo, kdo slibuje být alternativou pro ty, kteří volají po slušnějším stylu politiky. Nejprve to byla Unie svobody, pak Zelení, dnes mají reálnou šanci Top 09 a Věci veřejné. Bohužel, poté co se tyto strany dostanou do parlamentu, propukají v nich osobní spory a jejich popularita upadá. Zklamaní voliči buďto hledají dál, nebo mávnou rukou a nejdou k volbám. Takových může být letos podle posledního průzkumu agentury STEM kolem padesáti procent.

Ovšem ani ti, kteří k volbám přijdou, nebývají skalními příznivci dané strany. Často volí tzv. menší zlo, často jsou jim sympatičtí jen někteří kandidáti. Svědčí o tom průzkumy oblíbenosti jednotlivých politiků, které se s preferencemi jednotlivých stran vůbec nekryjí. Proč tedy nedat nám voličům šanci volit především jednotlivé kandidáty a až teprve poté jejich politickou stranu? Takový systém nemusíme složitě vymýšlet – funguje v naší druhé parlamentní komoře, v Senátu. Jeho složení je pestřejší než složení Poslanecké sněmovny, protože se do něj často dostanou i kandidáti marginálních politických stran nebo nezávislí, kteří by v systému voleb do Poslanecké sněmovny neměli šanci. Větší pluralita přitom práci Senátu nijak neochromuje, ba právě naopak. Jeho jednání bývají věcnější, bez vulgárních exhibicí a urážek, které jsou ve sněmovně téměř na denním pořádku. Lze jistě namítnout, že účast při senátních volbách je ještě nižší než při volbách do Poslanecké sněmovny. To ovšem souvisí s pravomocemi obou komor: často jsme svědky toho, že Senát sice návrh Poslanecké sněmovny zamítne, ta ho ovšem stejně přehlasuje, protože její rozhodnutí má podle naší ústavy větší váhu. Tak snadno vzniká pocit, že Senát je zbytečná instituce. Řada lidí má navíc v paměti jeho nešťastný způsob vzniku, když se po rozpadu Československa hledalo umístění pro poslance zrušeného Federálního shromáždění.

Většinový systém, ve kterém by každý kandidát předstupoval před voliče především sám za sebe a až pak teprve jako člen politické strany, by nepochybně politické kultuře v Česku prospěl. Posílil by vazbu mezi voliči a jejich reprezentanty a tím upevnil demokratické povědomí. Před pár lety se zdálo, že o tom politici povedou seriózní diskusi. Škoda, že na to v bratrovražedném boji všech proti všem zapomněli.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.