Zkratka plná krve

Kdyby bolševici po operetních výstřelech z palubních děl křižníku Aurora 7. listopadu 1917 nevtrhli do petrohradského Zimního paláce, nikdy bych nespatřil světlo světa. Můj otec, nebýt Vladimíra Iljiče Uljanova, tak řečeného Lenina, by pravděpodobně nikdy natrvalo neopustil své rodné Rusko, nestal by se běžence bez domova, neusadil by se po strastiplné pouti v tehdejším Československu a nepoznal by mojí maminku, rodačku z Olšan u Prostějova, a dal by vzniknout patrně úplně jinému potomstvu.

Můj otec se dokonale naučil česky. Získal odborné vzdělání, zajímavou a dobře placenou práci, založil vzkvétající rodinu a přiměřeně zdařile se sžil s moravským prostředím. Ale Velké říjnové socialistické revoluci žádný vděk za dobrou existenci neprojevoval. Naopak. Na Lenina, Stalina a vůbec celou plejádu sovětských vůdců vzpomínal vyloženě ve zlém. V jeho paměti spíše než ideologické výdobytky převažovaly vzpomínky na nikdy nepřestávající hlad, jenž býval tišen náhražkou chleba upečeného ze stromové kůry. Ještě po mnoha desetiletích života v civilizovanějším prostředí v noci křičíval hrůzou ze sna.

Teprve, když jsem dosáhl zralé čtyřicítky, svěřil se mi se svou vůbec nejhroznější vzpomínkou. Citlivější posluchači by teď měli na minutku nebo na dvě raději vypnout rádio. Tatínek, bylo mu tehdy nějakých deset let, prožíval doby bolševického teroru v Nikolajevě na Ukrajině. Nedaleko jeho bydliště se několikrát týdne odbývaly popravy. Aby nebylo slyšet výkřiky a sténání umírajících, vyhrávala při těchto příležitostech hudba a většinou dávali znít tónům kultovní internacionály. Jednou byl otec náhodou u toho, když se nějakému nešťastníkovi, přes těžká zranění podařilo uniknout na ulici.

Musel prý to být námořník, na paži měl vytetovanou kotvu a mořskou pannu, v zoufalství obejmul telegrafní sloup a už se ho nedokázal pustit. Rozbili mu hlavu kolbou pušky a tatínek byl postříkán vyhřezlým lidským mozkem. Kdykoliv slyším internacionálu, vybaví se mi ten mozek. Jestliže u řezníka v krámě zahlédnu mozeček vystavený na míse, okamžitě se mi ozve internacionála, řekl otec neobvykle tiše a už se k tématu nikdy nevrátil. Velkou říjnovou socialistickou revoluci mi trvale připomíná obrázek, na němž tříletý rozčepýřený kluk nabírá z hrnce kaši.

Vedle hrnce stojí pootevřená krabička neznámého obsahu a výjevu se zájmem přihlíží kočka. Kresba osmkrát osm centimetrů provedená tuší na vybledlém kartonu, to je všechno, co zbylo ze živého člověka, mého prastrýce Nikolaje, nadaného malíře. Za časů, jež byly později pojmenovány nevinně znějící zkratkou VŘSR, vyběhl na ulici, aby přivedl lékaře ke své ženě pracující k porodu. Už se nikdy nevrátil. Nezůstala po něm ani ta sebemenší stopa. Teprve někdy ve 30. letech, když otec navštívil výstavu vězeňských prací na brněnském hradě Špilberku, se tmou neznáma mihla jiskřička.

Mezi vystavenými artefakty se nalézal obrázek kočky a kluka blaženě pojídajícího kaši. Tím ale stopa končila. Obrázek byl bez nejmenších pochybností prací strýce Nikolaje, ale jak se strýček dostal kdysi na Špilberk a jaké byly jeho další osudy, se rodina nikdy nedověděla a už se to asi nikdy nedovím ani já. Tajemstvím zůstane provždy i to, co asi obsahuje ta pootevřená krabička stojící na stole vedle hrnce, stejně tak jako prastrýc se nikdy nedozvěděl, zda se mu tenkrát narodil kluk anebo holčička. Správa Špilberku projevila pochopení a obrázek se stal majetkem rodiny. A když také já jsem byl před čtvrtstoletím bolševiky přinucen k emigraci, dostal jsem ten obrázek jako dárek na cestu.