Ženy jako sebevražedné atentátnice

Zdá se, že irácká radikální hnutí tak sledují podobný trend zaznamenaný už v minulosti v palestinské společnosti.

Nasazení žen je z hlediska samotných teroristických organizací zcela nepochybně velmi praktickým krokem. Nejdříve vůbec nikoho nenapadlo, že atentátníkem by mohla být žena, a tak dlouho fungoval moment překvapení. I dnes jsou ženy mnohem méně podezřelé, bezpečnostní orgány i veřejnost v nich vidí především matky, manželky a dcery, a nikoli bojovnice na cestě džihádu. V islámských společnostech je také nemyslitelné, aby ženy prohlížel mužský policista, a tak jsou ženy už jen z tohoto důvodu mnohem méně kontrolovány. Ženy také mnohem snadněji ukryjí nálož pod islámským oděvem, zatímco muži museli i v létě nosit kabáty a byli tak podezřelí.

Jak je ale možné, že jsou na tyto mise nasazovány ženy? V islámské kultuře se tradičně oceňovalo mučednictví za víru, které se uskutečňuje smrtí v boji. Není při tom nutné zemřít s mečem v ruce, důležitá je ochota položit svůj život za Boží věc. To se ovšem týkalo mužů, a nikoli žen. Není jistě náhoda, že až do nedávné doby byl typickým sebevražedným atentátníkem mladý muž, který ještě neměl vlastní rodinu. Nemusíme být psychology, abychom věděli, že takový člověk opouští život nejsnáze.

Organizace, které mladíky pro sebevražedné mise rekrutovaly, často slibovaly různé posmrtné odměny, jako jsou často zmiňované hurisky, černooké panny, které na každého mučedníka čekají v Ráji. Podrobnější výzkumy ukázaly, že celá věc je o něco složitější. Atentátníci měli nejrůznější motivy. Od snahy pomstít se za ponížení, kterého se jim dostalo od nepřítele - až po snahu vyřešit svou smrtí svůj osobní problém, jako je třeba podezření z kolaborace s nepřítelem, které by stejně vedlo ke smrti, ale zatížilo by i celou rodinu.

Jak je ale možné, že nakonec do tohoto vlaku naskočily i ženy? Praktické výhody nemohou celou věc vysvětlit. Je dobře známo, že zejména v islámské kultuře mají ženy zcela jiné postavení než muži. V muslimské tradici téměř chybějí ženy jako bojovnice, a islámská tradice po ženách nežádá, aby umíraly v boji. Naopak se soustředila na potlačování vlastní vůbe žen, kterým přisoudila především úlohu manželek a matek. Teprve v poslední době se v islamistické propagandě objevily pokusy znovu vyzdvihnout těch několik žen, zejména z doby Prorokovy, které byly aktivními bojovnicemi. Ženy, jako byla první palestinská sebevražedná atentátnice Wafa Idrísová, jsou dnes oslavovány jako mimořádné osobnosti a vzor pro ostatní dívky.

Ukazuje to na fakt, že současná islamistická hnutí tak úplně nereprezentují původní islámskou tradici. Jsou to spíše moderní ideologická hnutí, která využívají islámský slovník, což ovšem neznamená, že nemají u části muslimských společností ohlas. Propaganda, která přisuzuje ženám novou roli, odlišnou od tradičního islámu, byla do jisté míry úspěšná, protože proti používání žen se neozývají jednoznačně nesouhlasné reakce.

Jak je ale možné, že na něco takového samy ženy přistoupily? Odborníci mají několik vysvětlení. Podle jedněch jde vlastně o pokus žen udělat další krok k vlastní emancipaci v rámci konzervativních muslimských společností. Když žena je ochotna položit život za společnou věc stejně jako muž, jakoby tím říkala, že má vlastně stejnou hodnotu jako mužská část společnosti. Výsledkem tohoto procesu by mělo být posílení postavení, které ženy v islámské společnosti mají. Jiní souhlasí s tím, že jde o emancipaci, ale dívají se na čin sebevraždy z individuálního hlediska. Totiž jako na jediný povolený projev vlastní vůle, který žena v některých islámských kruzích může mít.

Nejdále jsou s výzkumy psychologie sebevražedných atentátníků a atentátnic v Izraeli, kde hnutí Hamas, Fatah, Islámský džihád a další organizace vypravilo už mnoho sebevrahů. Řadu lidí se ovšem podařilo zastavit včas a tak místo v Ráji skončili ve vězení, případně za stolem psychologa. Ukázalo se, že v případě ženských atentátnic jde, podobně jako u jejich mužských protějšků, o celou směs důvodů. Mnohdy jde o dívky, které mají pocit, že svou smrt dluží své rodině, chtějí například pomstít své zabité příbuzné, zejména manžely a bratry. V některých případech jde o lidi s vymytým mozkem, kteří věří, že dělají správnou věc. Některé atentátnice měly vlastní děti, ovšem vyšetřovatelům zcela vážně tvrdily, že vlastně chtěly zahynout na jejich obranu.

V jiných případech byly ženy donuceny k atentátu drogami a bitím. V celé řadě případů šlo o ženy, které se ocitly v zoufalé životní situaci. Neboli chtěly dát smysl smrti, po které toužily. Zmíněná Wafa Idrísová byla rozvedená, protože nedala svému muži dítě, zatímco nová žena mu dítě porodila. Ve svých osmadvaceti letech byla jako žena v tradiční arabské společnosti vyřízena. Také Wafa al-Bisová, zohavená po výbuchu kuchyňské plynové bomby, měla pocit, že se nevdá - a východisko spatřila v mučednictví. Některé ženy se k akci rozhodly, aby se vyhnuly trestu v rámci nechvalně známých vražd na ochranu ctnosti, nebo poté, co vážně onemocněly.

Přesto je důvod se domnívat, že vůbec největší roli hraje ideologie. Ta má bohožel na Blízkém východě stále ohromnou roli, a to tím spíš, že zde nefunguje normální politika a normální výměna informací a názorů. Jak moc dokáže propaganda a ideologie zatemnit normální uvažování i u nás v Evropě víme moc dobře - vždyť 20. století je především přehlídkou takových selhání.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .