Zemřel diplomat Rudolf Slánský
Na velikonoční pondělí zemřel v Praze ve svém bytě po těžké nemoci, rakovině žlučníku a jater, v jednasedmdesáti letech, bývalý československý a později český velvyslanec v Sovětském svazu, Rusku a Slovenské republice Rudolf Slánský.
Rudolf Slánský se narodil 6. února 1935 v Praze, ale již dobu druhé světové války strávil se svými rodiči v Moskvě. Po vykonstruovaném procesu s jeho otcem, v kterém byl jako generální tajemník Komunistické strany Československa odsouzen k trestu smrti, byl se svou matkou internován na různých místech, mimo jiné třeba v jedné z dosud existujících chatiček ve Hvozdech u Prahy, kde bylo později letní sídlo prezidenta Antonína Zápotockého. Chatičky sloužily k přespávání ochranky. V roce 1953 byla paní Slánská vystěhována do okresu Bruntál. Po ukončení základní školy pracoval Rudolf Slánský v Leskovci nad Moravicí jako lisař. V roce 1957, tedy po roce 1956, kdy došlo k prvním změnám v SSSR, se mohla rodina vrátit do Prahy a Rudolf Slánský dostal zaměstnání v Naftových motorech na Smíchově, kde pracoval jako frézař. Při práci vystudoval dálkově jedenáctiletku a později i vysokou školu, strojní, fakultu ČVUT, obor ekonomika a plánování výroby. Promoval v roce 1966.
Poprvé veřejně začal vystupovat v období tzv. Pražského jara. Tvrdě obhajoval dělnické samosprávy, tedy spoluúčast zaměstnanců na řízení továren. Až do roku 1970 ale stále pracoval jako frézař. V roce 1969 byl kvůli veřejným aktivitám vyloučen z KSČ.
V následujících letech se živil různě: jako technolog skladování v Technomatu, technik stavebního bytového družstva či jako obchodní referent. V roce 1977 podepsal Chartu 77 a podílel se na vydávání časopisu Ekonomická revue. Psal i do jiných samizdatových a zahraničních periodik, hlavně o ekonomice a politickém vývoji v Sovětském svazu.
Na veřejnosti se opět objevil až po listopadu1989 a díky svým znalostem se začal spolu s novým ministrem zahraničí Jiřím Dienstbierem a Lubošem Dobrovským angažovat v zahraniční politice. Stal se prvním naším porevolučním velvyslancem v Sovětském svazu a později Rusku. V Moskvě sloužil od roku 1990 do roku 1996. Jiří Dienstbier ČTK řekl: "Především to byl člověk velice poctivý, který si stál za svými názory, aniž by z toho chtěl jakýmkoliv způsobem těžit".
Luboš Dobrovský Českému rozhlasu 6 řekl: "Rudolf Slánský byl nesmírně pracovitý diplomat a velice loajální k nové politice Československa a později České republiky. Díky jeho schopnostem a neústupnosti byly položeny základy k novému partnerskému vztahu Prahy s Moskvou. Vymanil nás z podřízenosti Moskvě. Pozoruhodný výkon předvedl Rudolf Slánský i na Slovensku, kde po komplikovaném období po rozdělení, vrátil a postavil naše vztahy na tradičních hodnotách. To byl možná ještě větší dilomatický úkol, protože na něj byl sám. V Rusku mu pomáhali i ostatní představitelé emancipujících se států."
Slova Luboše Dobrovkého potvrdil i současný ministr zahraničí Cyril Svoboda, který pro ČTK řekl: "Velmi si ho vážím. Byl to nejdéle sloužící velvyslanec bývalé České a Slovenské Federativní Republiky a později České republiky v Moskvě, ale i nejdéle sloužící český velvyslanec na Slovensku." Připomeňme, že na Slovensku byl velvyslancem od roku 1997 do roku 2004.
Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který byl dlouholetým přítelem Rudolfa Slánského a byl to právě on, kdo jeho smrt oznámil ČTK, k jeho odchodu řekl:"Rudolf Slánský byl člověk neobyčejně pevných zásad a neskonalé dobroty."
Tato slova mohu potvrdit. Když jsem se vroce 1958 s Rudolfem Slánským seznámil jako brigádník v Naftových motorech v Praze na Smíchově, kde tehdy pracoval, od svého okolí se výrazně odlišoval. Později jsem si to vysvětloval tím, že již v útlém mládí měl Rudolf Slánský za sebou takové zkušenosti, které ho přesvědčily o tom, že v životě se nevyplácí kličkovat a hrát falešné hry. Toto přesvědčení vyzařovalo z každé jeho věty i její dikce. Rudolf Slánský dokázal svou životní zkušenost zúročit nejen pro sebe, ale i pro blaho obce, a právě v tom je jeho velikost.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.