Zemřel čínský "Dubček" Čao C´- jang

Čao C-jang se zapsal do světového povědomí v předvečer masakru studentů na pekingském Náměstí nebeského klidu. Bylo to přesně 19.května 1989. Se slzami v očích tehdy prosil bezbranné chlapce a děvčata, aby se rozešli, vysvětloval jim, že se do čela strany dostal příliš pozdě, takže pro ně nemůže nic udělat, neboť vedení je skostnatělé, přestárlé, mimo realitu a nerozumí nové době. Studenti ale pro změnu nerozuměli jeho starým časům, takže náměstí neopustili. Po několika hodinách bylo vyhlášeno stanné právo a v noci na 4.června zmasakrovaly budoucí inteligenci tanky.

Uvedená návštěva byla Čaovým posledním veřejným vystoupením. Všeobecně se vykládala jako jeho zoufalá omluva za to, co se mělo za pár hodin stát, a co neodvratně viselo ve vzduchu. Jisté je, že to byla tečka za jeho slibnou kariérou. Čína totiž pod jeho rukama právě začínala vzkvétat a zdálo se, že on osobně je jasným nástupcem všemocného Teng Siao-pchinga.

Protesty studentů ale všechno změnily. Dokázal je totiž využít velký manipulátor a intrikán čínské scény Ťiang Ce-min, který se díky nim dostal na dlouhá léta do vedení strany. Mít v rukách stranu znamenalo samozřejmě mít v rukách celou Čínu. V říši středu to ostatně platí dodnes. Dodejme, že Ťiang Ce-minovým trumfem bylo to, že podobné studentské protesty dokázal jako šéf strany v Šanghaji rozmělnit bez tanků.

Reformy za něj sice pokračovaly, zcela striktně se ale omezily na ekonomiku. Lidská práva byla tvrdě potlačována. Od faktické moci se ho podařilo odstavit teprve nedávno. A samozřejmě, masakr na Náměstí nebeského klidu se stal jedním z čínských tabu, o kterých se dodnes nemluví. Otázka je, jak by probíhal vývoj, pokud by vedl zemi progresivní Čao C-jang. Proti studentům by určitě nevyrazily tanky. Na druhé straně by se ale z Číny asi ani za něj nestala oáza demokracie. A bylo by naivní myslet si, že hospodářské a sociální reformy by šly závratně rychlým tempem. Rychlejší by ale nepochybně byly.

Posledních 15 let vládlo za červenými dveřmi jeho pekingského domu ticho. Čao C-jang ho neporušil během smutných výročí masakru, ani v důležitých okamžicích mocenských změn. Svůj osud přijal odevzdaně, omezil se na četbu knih a rodinný život. S manželkou Liang měli čtyři syny a jednu dceru, což je pozoruhodné v zemi, jež dlouhá léta vyznávala politiku jednoho dítěte. Dnes řekla jeho dcera novinářům, že otec je "konečně svobodný". A jeden ze synů o něm dodal pozoruhodnou informaci, že ho před smrtí navštívili v nemocnici "státní představitelé". Odmítl ale uvést jejich jména.

Někteří politologové vidí v Čaovi váhavého draka, který měl určité hodnoty, jež odmítal porušovat. Na druhé straně za ně ani nijak výrazně nebojoval. Hrdinou se stal tak trochu shodou okolností. A symbolem rovněž - ačkoliv jeho cesta mezi studenty byla nepochybně odvážná.

Členem komunistické strany se stal Čao už ve dvaceti letech. Tehdy organizoval na místní úrovni odboj proti Japoncům a Čankajškovi. Když se komunistům v roce 1949 podařilo ovládnout Čínu, rychle stoupal po žebříčku stranické kariéry.

Za Mao Ce-tungovy kulturní revoluce se ale stal terčem pesekuce Rudých gard, jež ho dokonce potupně vedly ulicemi. V 70.letech se ovšem znovu dostal do stranických struktur a stoupal v nich jako kdysi. Jeho hvězda zazářila, když se stal šéfem stranického sekretariátu v provincii Sičuan, odkud pocházel sám velký Teng Siao-pching.

Tato provincie začala za jeho stranické vlády prosperovat a stala se doslova modelem pro celou zemi. Výroba se za 5 let zvýšila o 80%, což soudruhy v Pekingu šokovalo a Čaovi to v roce 1979 otevřelo dveře do Politbyra. V následujícím roce se stal místopředsedou vlády, a potom premiérem. Po dalších sedmi letech oslnivých úspěchů se dostal do čela strany, ale - jak to řekl studentům na Náměstí nebeského klidu - byl v této pozici příliš krátce, než aby se dokázal zbavit neschopného aparátu.

Jeden ze známých čínských disidentů Wang Dan (mimochodem, jeden z organizátorů tehdejších stedentských protestů) o Čaovi říká, že to byl komunista se svědomím. Snažil se prý ukázat, že strana je sice špatnou politickou organizací, ale ne každý komunista musí být nutně zloduch. Na to si musí udělat samozřejmě každý svůj vlastní názor. Jisté ale je, že v čínských poměrech se Čao C-jang snažil o reformy, ačkoliv se víry v komunismus (alespoň pokud je nám známo) nikdy nevzdal. Jinými slovy, zůstal smutným hrdinou, kulhajícím na jednu nohu.