Zemětřesení v Kašmíru - z katastrofy příležitost?

Celé vesnice ležely v troskách a prachu - a ti obyvatelé, kteří zázrakem přežili se mohli snažit jenom holýma rukama pomoci ostatním. Počet mrtvých se bude počítat na desetitisíce a mnoho míst už nikdy nebude vypadat jako předtím.

Hrůzné je zejména to, že velkou část - pravděpodobně většinu - obětí tvoří děti. Seděly právě ve školách, když k otřesům došlo. Bylo totiž sobotní ráno, kdy se muslimské děti učí. V zasažených oblastech žijí početné rodiny, takže zhruba polovinu populace tam tvoří děti. Podle jednoho z představitelů pákistánské armády prakticky zmizela celá jedna generace. Tato věta se může zdát nadnesená, vyjadřuje ale zděšení, jež v oblasti zavládlo.

Jisté je, že Pákistán postihlo největší řádění živlů za celou dobu jeho existence - tedy za necelých 60 let. Jenom následné otřesy dosahovaly více než šestého stupně Richterovy škály, což znamená, že některé byly samy osobě těžkým zemětřesením. Následných otřesů bylo přitom 45 a trvaly několik hodin. Síla samotného zemětřesení (jež trvalo asi minutu) byla seismology upřesněna na 7,7 Richtera, což je mimořádně silná kadence.

Obecně se předpokládá, že v troskách domů mohou lidé přežít nanejvýš 72 hodin. To znamená, že mají šanci do zítřejšího rána místního času. Situaci zhoršuje to, že teploty v noci klesají do mínusu. Záchranáři se přitom na některá postižená místa možná ani nedostanou. Ne nadarmo žádá pákistánský prezident Mušaraf o poskytnutí helikoptér, protože některé vesnice leží v nepřístupných oblastech.

Zajímavé je podívat se na tragédii z politického hlediska. Jedna věc je, že ve vesnicích, srovnaných se zemí, sílí nespokojenost s centrální vládou prezidenta Mušarafa, který se před lety chopil moci vojenským převratem, ale poté se přidal na stranu Západu v boji proti islámskému terorismu. Samotný Mušaraf tvrdí, že se snaží vytvořit z Pákistánu sekulární stát s demokratickými mechanismy po vzoru Turecka. Když ale přijde řeč na otázku, kdy se tedy vzdá moci, aby uvolnil cestu oněm demokratickým mechanismům, prohlásí, že situace ještě není zralá.

Daleko zajímavější (než osud prezidenta Mušarafa) ale mohou být vztahy mezi Pákistánem a Indií. Epicentrum zemětřesení bylo v Kašmíru - tedy v oblasti, o kterou vedou obě země spory a občas i války. Postižení jsou přitom nejenom v pákistánské části Kašmíru, ale také v části indické (ačkoliv jich je podstatně menší počet). Jak tedy ovlivní katastrofa samotnou oblast a vztahy velkých sousedů? Připomeňme, že jejich zápolení vedlo až k tomu, že Indie i Pákistán věnovaly obrovské peníze na svoje nukleární programy - a oběma se podařilo atomovou bombu získat.

Mohly raději věnovat finanční prostředky na stavbu kvalitnějších domů. Nad tím je ale samozřejmě pozdě lamentovat. Situaci postižených to nijak nezlepší. Otázka zní jinak: zda nynější katastrofa může vyústit do zlepšení vzájemných vztahů. V poslední době se takové případy staly. Asi nejznámějším je dvojice zemětřesení, jež postihla nejprve Turecko, a potom Řecko - v roce 1999. Bylo to v srpnu a v září. Když bylo těžce zasaženo turecké město Izmit, přišli okamžitě se štědrou humanitární pomocí Řekové. Tehdejší šéf jejich diplomacie George Papandreou prohlásil, že se vytvořilo úplně jiné ovzduší v politických vztazích - označil ho doslova jako "úžasné klima". Mimochodem, právě tehdy slíbily Atény, že nebudou blokovat členství Turecka v Evropské unii.

Vzápětí zasáhlo menší zemětřesení Řecko. Turecké týmy záchranářů byly na místě (ze zahraničních) jako první. Tehdejší turecký premiér Ecevit prohlásil: "Řecko bylo s námi v naší bolesti, a nyní chceme nést my bolest s lidem Řecka". Zlepšení vztahů se tedy datuje od zmíněné dvojice katastrof. Lví podíl na tom má George Papandreou, jiank vnuk známého trojnásobného premiéra.

Za zmínku stojí také vlna tsunami, jež postihla jižní Asii koncem roku 2004. Epicentrum podmořského zemětřesení leželo blízko indonézské provincie Aceh, která vedla proti Jakartě dlouhodletý boj za samostatnost. Společné záchranné práce a koordinování obrovské humanitární pomoci vedly k podobnému prolomení zabarikádovaných pozic. Začala mírová jednání, která nedávno dovedl k úspěšné dohodě bývalý finský prezident Ahtisaari. Mimochodem, právě on byl minulý týden jedním z hlavních kandidátů na Nobelovu cenu za mír - a mnoho kritiků si myslí, že by si ji zasloužil daleko víc než vítězná agentura pro atomovou energii.

Bude tedy následovat Kašmír podobnou cestu? Přivede nynější utrpení pákistánské a indické politiky k nějakému řešení pro tuto dlouhými konflikty zmítanou oblast? Předpovědět se to s jistotou nedá. A měli bychom dodat, že nedávná historie nezná jenom pozitivní příklady. Přesně rok před vlnou tsunami zažil například těžké zemětřesení problematický Írán, do kterého pak proudila ze všech stran humanitární pomoc. Žádnou politickou změnu to tam ale nepřineslo. Co se týče Indie a Pákistánu, změna k lepšímu by pomohla všem Je jenom otázka, zda se tam najdou odvážní politici typu bývalého šéfa řecké diplomacie.