Zemětřesení

Kdo přežil, bude si pro příště pamatovat tři příznaky blížící se pohromy, totiž záchvěvy půdy, nezvyklý odliv a vzdálený hukot, a vezme nohy na ramena. Bohužel ani obrovský rozvoj vědy zatím odborníkům nedává šanci předvídat, kdy se v hloubi země nahromadí a uvolní energie srovnatelná údajně s miliónem atomových bomb, jaké kdysi byly svrženy na Hirošimu, a že tato energie pohne zemskými deskami v délce jednoho tisíce kilometrů, přičemž se o deset až třicet metrů v celé této délce zvedne mořské dno. Zemětřesení takovéto síly jsou sporadická, a tím pádem je i málo příležitostí je analyzovat.

Přiznejme si ale, že lidé především umírají v situacích, které předvídat lze a které s chováním planety nemají mnoho společného. Dopravní nehody, civilizační nemoci, hlad, nesnášenlivost, války a lokální konflikty představují daleko větší hrozbu než ta nejničivější vlna. A pak je zde smutná skutečnost, že škody, které příroda natropí lidem, jsou podstatně menší než ty, které člověk způsobuje přírodě. I to je důvodem, proč se respekt moderního člověka k destruktivním silám přírody nepodobá respektu našich předků. Na rozdíl od nich jsme přírodě v destrukci zdatnou konkurencí. Ke katastrofě, která zničila pobřeží Indického oceánu, tím pádem můžeme učinit komentář - tohle nebyla naše práce. Naše alibi je neprůstřelné. Takovou vlnu prostě ještě neumíme.