Zelení a změny

Pokusme se nejprve pojmenovat rozdílnosti našich zelených od jejich starších souputníků v Německu a Rakousku a pak si možná budem moci každý sám udělat přesnější názor.

První rozdíl je v umístění na politické krajině. Zelení u sousedů se pohybují na levé straně politického spektra, kdežto naše Strana zelených pod vedením Martina Bursíka zcela pragmaticky obsadila uvolněné místo ve středu po US-DEU (kde před tím byla ODA).V lehkosti s jakou tuto pozici mohla zaujmout ji pomohla i ODS, která se již léta nezajímá až skoro ostentativně o středové voliče. ČSSD zase svým koketováním s KSČM, která je stranou pro elektorát zelených po čtyřiceti letech totality rovněž zcela nepřijatelnou.

Druhý rozdíl je možné najít ve složení osobností, s kterými naši zelení vstupují na veřejné jeviště po té, co se odstřihli od radikálních aktivistů typu Jakuba Patočky. Martin Bursík je muž, kterého politika bytostně zajímá, chová se uměřeně, vzdělaně, ale místo radikální zelené minulosti, jakou třeba od šedesátých let prošel charizmatický vůdce Joschka Fischer v Německu, který s radikály bojoval v roce 1968 na studentských barikádách a později se postupně proměňoval v uměřeného politika, až dosáhl světového ohlasu jako německý ministr zahraničí, Bursík se angažoval již ve dvou jiných stranách. To je také důvod, proč jeho zelené ukotvení působí o poznání méně přesvědčivě. Jinými slovy je velice snadné si ho představit v podobném angažmá i v jiné straně. Nedá se mu to sice vyčítat, naši zelení se etablovali v jiné době než zelení v Německu, ale rozhodně tato skutečnost oslabuje jeho přesvědčivost. Bursík není jistě revolucionář, jeho přátelé jsou spíše akademici či umělci. Ty druhé do své rekonstruované strany přitáhl, ale vědců či vysokých odborníků, tedy univerzitních profesorů na jeho kandidátce moc nenajdeme, a to je škoda. Spíš tam najdeme dva bývalé Sládkovce, jak na to upozorňuje poslední Respekt, tedy představitele krajní pravice. To je další odlišnost našich zelených od sousedních podobných stran.

Třetí zásadní rozdílnost spočívá ve způsobu očekávání: Zatímco nástup zelených v Německu byl spojen od počátku spíše s obezřetným pozorováním a očekáváním, jak se mladí revolucionáři v teniskách, kteří jezdí do parlamentu podél Rýna na kole, zachovají, u nás se ještě dříve, než v něm sedí, očekává, že by mohli pročistit českou politiku.

Tady je evidentně přání otcem myšlenky. Zelení sice u svých soupeřů vzbuzují jistou nervozitu a byli by první neparlamentní politickou stranou od poloviny devadesátých let, která by zasedla v klubu vyvolených, ale spíše tím, že jim odebírají hlasy. Obavy jsou nejvíce cítit z rétoriky Jiřího Paroubka, který by rád alespoň dodatečně sociální demokraty trochu natřel na zeleno. Strach z velkých změn v politickém provozu ale asi nemají a ani mít nemusí. Velcí radikálové typu Petra Uhla, kteří by měli odvahu změnit slovník i postoje, nevstoupit do vlády, a tím odhalit parlamentní praktiky, se s velkou pravděpodobností z šestého, nevolitelného místa do parlamentu těžko dostanou a ostatní se zaběhanému provozu rychle přizpůsobí. Viděli jsme to po posledních volbách na dvou nezávislých: Svatoplukovi Karáskovi a Táně Fischerové, která asi v míře nekonformnosti dokázala dojít nejdál, ale ničemu to moc nepomohlo. Jen mírně a elegantně nastavila zrcadlo nestandardním politickým praktikám, kde se velice silně stírají rozdíly mezi vládní koalici a opozicí. Podobnou sílu jako měla paní Fischerová ale z kandidátů zelených moc osobností zatím nevyzařuje.

Proces proměny politické kultury bude zřejmě mnohem pomalejší, než bychom si přáli a bude hodně záviset na proměně vnitřní kultury dvou největších politických stran ODS a ČSSD. V ODS již nová ganitura silně klepe na dveře: V Ústí nad Labem Jiří Šulc a Petr Gandalovič, v Českých Budjovicích je to třeba Jan Zahradník a kdybychom chtěli, mohli bychom jich jistě vyjmenovat víc. Jistá naděje tu tedy přecejenom existuje.