Zdravotnictví je rizikový resort

To se však zatím nestalo - vláda jednání o koncepci přerušila 31. března s tím, že ji má ministryně zkrátit. K tomu aby to udělala, jí však už nezbyl čas. O tom, proč premiér rozhodl právě teď a nedal ministryni šanci, aby rezignovala sama, můžeme jen spekulovat. Odchod z vlastní vůle by byl pro ni každopádně příjemnější. I když ale byla odvolána, nemusí Marie Součková propadat pocitu méněcennosti. Se svými jednadvaceti měsíci ve funkci se mezi všemi polistopadovými ministry zdravotnictví řadí ke slušnému průměru.

Situace, kdy je ministr zdravotnictví v periodických intervalech považován za neschopného, se nezadržitelně opakuje. A zajímavé na tom je, že se v tomto hodnocení shodnou všechny lobbyistické skupiny, které si obvykle protiřečí, tedy lékaři a jejich organizace, odbory i zdravotní pojišťovny. K nim se pak přidají i pacienti, protože jim ani nic jiného nezbývá. Přece když je někdo ze všech stran kritizován, nemůže být dobrý. A pak už je vlastně celkem jedno, co takový ministr podniká, protože všechno je špatně.

To se zřejmě přihodilo i ministryni Marii Součkové. Sama k tomu ovšem nemalou měrou přispěla. Diplomacie totiž není její silnou stránkou a proto byla nucena několikrát měnit své názory. To k její autoritě určitě nepřispělo. Pochopila, že zdravotnímu systému sice chybí miliardy, ale přitom se zároveň plýtvá, a chtěla s tím něco udělat. Zvolila k tomu mix opatření, z nichž část vypadala liberálně a druhá měla centralizační charakter. Mám na mysli její návrh na to, aby si pacienti připláceli za recepty i za pobyt v nemocnici a na druhé straně snaha snížit počet zdravotnických zařízení i ambulantních lékařů.

Liberální část jejích nápadů, tedy právě to nešťastné připlácení, odmítli její straničtí kolegové s odůvodněním, že to nemají v programu. Fakt, že ministryně vyrukovala se svým návrhem a neměla to posvěcené stranickým vedením, se jí zřejmě stal osudným. I když ani předtím neměla na růžích ustláno. Představitelé krajů ji kritizovali od samého začátku, protože si nevěděli rady se zadluženými nemocnicemi a chtěli, aby stát zaplatil jejich dluhy. To se pak po mnoha peripetiích stalo, ale napjatá atmosféra ve vztazích s ministryní stejně zůstala.

Zdravotnictví je hodně zašmodrchané klubko problémů, které se ovšem nikdy nedají vyřešit ke spokojenosti všech. Důležité je najít odvahu vůbec něco dělat. Tu ministryně Součková zpočátku měla, ovšem poté co musela ze svých představ z velké části ustoupit, musela poslouchat kritiku ze všech stran - že její návrhy ani žádnou koncepcí nejsou. Co vlastně po ní její straničtí i vládní kolegové chtěli, není jasné. Vypadá to tak, že svou energii vyčerpali při reformě veřejných financí, a k dalším nepopulární opatřením, která jsou potřebná ve zdravotnictví, jim už chybí kuráž.

Pokud jde o ministryni, její autorita byla v posledních měsících natolik poškozena, že další setrvání ve funkci už asi možné nebylo. Otázkou ovšem je, co se dá očekávat od jejího nástupce Josefa Kubinyiho. Když ho prezident Klaus jmenoval, projevil přání, aby odstátnil zdravotnictví a zavedl soukromé účty pacientů. Kubinyi k tomu poznamenal, že si prezident bude muset počkat na nějakého jiného ministra. Jestli ho budou jeho vládní kolegové podporovat tak málo, jako tomu bylo v případě Marie Součkové, pak musíme počítat s tím, že to bude jen ministr udržovací, který nic nezkazí, ale také nic neudělá.