Zdravotnická reforma projde vládou

Ovšem politické důsledky nechme stranou. Podívejme se na situaci z pohledu pacientů a předem uznejme, že není vůbec přehledná. Podle ministra zdravotnictví Tomáše Julínka česká veřejnost zákony očekává se značnou netrpělivostí, protože mohou pacientům výrazně pomoci. Proti tomu experti strany Zelených i lidovců varují, že pacienti budou poškozeni. V tom s nimi souhlasí i opozice. Jsou tu tedy dva názory a debata na vládě spor nevyřešila, pouze jedna strana převálcovala druhou.

Poslechněme si nejprve vítěze vládní bitvy, Tomáše Julínka. Vypočítává, co všechno se pro občany zlepší. Zajistí maximální čekací doby na plánované zákroky, což se může týkat operací kloubů, ale také žlučníku. Zároveň umožní připlatit na lepší zdravotní pomůcky, například tedy kloubní náhrady, na lepší pokoj v nemocnici a na rychlejší operaci, než bude státem garantováno.

Zákon počítá s tím, že se možnost příplatku za lepší službu ještě rozšíří, to je ale věc vývoje. Ministerstvo zdravotnictví musí nejdříve sepsat standardy zdravotní péče, na kterou mají občané nárok. Teprve až budou vydány ve věstníku, tak bude možné připlácet na některé lepší postupy.

Takové je jádro prosazených změn včetně ústupků lidoveckým a zeleným kritikům. Pokud necháme stranou v Evropě nevídanou možnost, že bohatí budou mít rychlejší přístup ke zdravotní péče, tak to zní na první poslech rozumně.

Všichni přece víme, jak to chodí, argumentují experti ministerstva. Když dnes chci lepší kloubní náhradu, rychlejší operaci či lepší pokoj, tak musím podplatit někoho ze zdravotnického personálu. Když se tato praxe legalizuje, odbourají se úplatky a pomůže to celému systému. Tím není úplně vyvrácena námitka, že zákon prolamuje platné pravidlo, že každý občan má právo na bezplatnou péči na úrovni, kterou umožňuje vědecké poznání. Skutečně se tento princip omezuje, na druhé straně je však pravda, že také dnes platí pouze teoreticky. Reálně je zdravotnictví organizováno tak, že pacient má nárok pouze na tu péči, kterou si zdravotnické zařízení nasmlouvá s pojišťovnou. Pokud chce něco jiného, musí zákrok zaplatit úplně sám. Nový systém dává možnost připlatit k úhradě pojišťovny.

Kdo tedy chce, může argumentaci ministerstva zdravotnictví věřit. Je jasné, že se plán líbí zámožnějším lidem, ale přemýšlet o něm mohou i ostatní.

Pokud ovšem chtějí popřát sluchu nespokojencům z lidové a zelené strany, budou mít také co poslouchat. Skeptici upozorňují, že ministerská konstrukce má podezřelé díry. Jednou z nich je pravidlo, podle kterého se standardy kvality zdravotní péče nebudou určovat zákonem ani jinou závaznou právní normou, ale jen ministerským věstníkem, který nemusí pojišťovny respektovat. Možná ho budou respektovat, aby vyšly vstříc svým klientům, není to však zcela jisté už z toho důvodu, že běžný pacient medicíně nerozumí. Pojišťovny tedy mohou ušetřit.

Také doktoři mohou upozornit pacienty na lepší medicínské postupy, na které si pacient může připlatit. Pokud budou žádat vyšší cenu a pacient na to bude mít, těžko návrh odmítne.

Samotný zákon tedy zatím jen otevírá možnost k růstu spoluúčasti, tento růst však může být s postupem lékařské vědy masivní. Z tohoto pohledu je nejdůležitější novinkou zdravotnické reformy nový princip, podle kterého se úhrada pojišťovny automaticky nerovná ceně lékařské práce. Mezi nimi je prostor pro spoluúčast pacienta, přitom zákon dosud nenabízí možnost připojištění.

Julínek si přitom nedal práci, aby tyto obavy vyvrátil. Třeba se mu to podaří ve sněmovně, třeba je ani vyvracet nechce.

Z odstupu je možné hodnotit Julínkovy zákony jako zásadní převrat, největší od dob Rakouska-Uherska. V tom se shodují zástupci obou znesvářených stran.

Expert Strany zelených Václav Trojan upozorňuje, že systém, ve kterém pojišťovna hradí jen část lékařské práce, odpovídá zdravotnickému systému Spojených států. Každý je tam odpovědný za své zdraví a sám rozhoduje, kolik je do něho ochoten investovat. V Česku přitom bylo od dob Rakouska zvykem něco jiného. Zdraví obyvatelstva je veřejnou hodnotou, proto také jeho kvalitu a nabídku nakonec zajišťuje stát. Ten vyznává pravidlo, podle kterého musí být stejná péče pokud možno stejně dostupná pro každého.

Jeden z autorů reformy Tomáš Macháček říká jinými slovy totéž. Zdravotní služby jsou dosud charitou, jejíž organizace se zmocnil stát. Sebevědomý občan by však neměl trpně čekat na to, co mu stát poskytne, ale měl by mít šanci, aby si vybral, jakou službu za své peníze dostane. Vždyť zdravotní služby platí prostřednictvím pojistného pouze on sám.

V politickém sporu o zdravotnictví se tedy bude rozhodovat, který z principů nakonec převládne. Ať už dopadne Julínkova reforma jakkoli, tak je nejvýš pravděpodobné, že ho rozhodnou až příští volby.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .