Zdeněk Lukeš: Široká ruská duše
Před lety, ještě za hlubokého totáče, jsem byl týden v Moskvě. Jel jsem tam se skupinou architektů studovat meziválečný ruský konstruktivismus, ale když jsme zjistili, že naše odborná průvodkyně neví o tématu nic a vozí nás po politických památkách, oddělili jsme se s pár kolegy a dál se pohybovali samostatně. Za to jsme byli naší průvodkyní před odjezdem nenávistně označeni za "individualisty", což nás velmi potěšilo a s nadšením jsme na funkcionářku volali: "Ano, my jsme individualisti".
V rámci zájezdu jsme si taky udělali načerno, tj. bez předepsané "bumážky", výlet do Zagorska - významného sídla ruské ortodoxní církve (dnes se opět užívá původní název Sergejev Posad). Jeli jsme tam vlakem a po prohlídce kláštera a absolvování krásné mše se sborovým zpěvem mnichů, obkroužených policejním kordonem, aby se k nim nemohly přiblížit místní babky, jsme zamířili přes pár kopců zpět na poněkud odlehlé nádraží.
Na vstupu do budovy visel těžký zámek, ostatně zdálo se, že dveře nikdo neotevřel po léta, ale to nám nevadilo, protože z vyvěšeného jízdního řádu bylo zřejmé, že každou hodinu tu zastavuje vlak do Moskvy, a tak jsme se postavili na jediný perón. Byl k našemu překvapení prázdný, jen na konci seděla na koších jakási babka, zachumlaná do deky.
Náhle jsme slyšeli přijíždět vlak, ale přehnal se kolem nás a za chvíli zmizel v padajícím soumraku. To nás trochu znervóznilo, a tak jsme se vypravili za babkou a ptali se, proč vlak navzdory jízdnímu řádu nezastavil a kdy přijede další. Místo odpovědi se rozchechtala bezzubými ústy. Byla zřejmě pomatená, a tak jsme se vrátili zpět. Naše nervozita stoupala s klesající teplotou, protože byl konec listopadu a začínala nám být pěkná zima.
Když pak v následujících třech hodinách kolem nás prosvištěly další vlaky, bylo nám už úzko a pochopili jsme, proč je naše spolucestující vybavena dekou. Znovu jsme zkusili navázat kontakt a zjistit, kdy tu konečně zastaví vlak do Moskvy, a tentokrát jsme byli úspěšní. Mezi dalšími přívaly smíchu nám babka sdělila: "Panáčci, zastaví možná za hodinu, možná za den, ale možná taky za týden!" načež se zachumlala do deky, protože už byla skutečně zima...
A teprve tehdy jsme pochopili ruskou mentalitu, ruskou duši i ruskou realitu a padl na nás děs. Představa noci (a možná dalších dnů), strávené bez jídla v lehkém oblečení na nástupišti v minus patnácti stupních Celsia, nebyla právě povzbuzující. Vlaky nás míjely jeden za druhým... A když pak po několika hodinách jeden z nich naprosto nečekaně zastavil a my se - promrzlí na kost - rychle vyšplhali do vagónu, byla to obrovská úleva.
Často si na ten zážitek vzpomenu, když se dnes mluví o Rusku. Pro mne je to stále ta nevypočitatelná země - řečeno s kapelou Buty - "tam já bych se bál".
Autor je historik architektury
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
