Zatím studená válka na horkém Kavkazu

Gruzínská strana toto obvinění rozhodně popřela a 2. srpna naopak přišla s tvrzením, že ruská armáda "překročila tzv. gruzínsko-jihoosetskou hranici a vstoupila do vesnice Kveši v gorském okrese, aby vzápětí celou obec obehnala pomezními sloupy a pokusila se tak zmíněnou hranici přenést dál do nitra Gruzie". Na tomto místě připomneňme, že jihoosetská hranice už dnes leží sotva 50 km od gruzínského hlavního města Tbilisi.

Vraťme se ale na začátek a snad i před začátek nejnovější gruzínsko-jihoosetké konfrontace. Příslušníci jediné nezávislé monitorovací mise v oblasti konfliktu, pozorovatelé Evropské unie, jejichž činnost byla naštěstí v těchto dnech prodloužena, konstatovali, že na gruzínském území neobjevili žádné známky případného ostřelování Cchinvali z minometů. Tito pozorovatelé ovšem nemají na jihoosetské území přístup, takže Moskva může jejich závěry snadno označit za sporné a zavádějící. Postoj Tbilisi ještě zdůraznilo nedávné interview prezidenta Michaila Saakašviliho pro agenturu Reuter, v němž prohlásil, že "Gruzie se v žádném případě už nikdy nepokusí o silové vyřešení obnovy územní celistvosti země". Nu a máme-li se skutečně vrátit před začátek nejnovějšího zatím naštěstí jen latentního konfliktu, připomeňme si, co se tu odehrálo přesně před třemi týdny: Na pozvání jihoosetského prezidenta Eduarda Kokojtyho Jižní Osetii poprvé od loňské šestidenní války navštívil ruský prezident Dmitrij Medveděv. Ten tu prohlásil, že Moskva a Cchinvali musí rozvíjet přátelské svazky a především spolupráci ve vojenské oblasti.

Je zcela jasné, že vše, co se v této nesmírně citlivé oblasti postsovětského prostoru v posledních týdnech a dnech odehrává, je doufejme jen propagandistická příprava na první výročí loňského ozbrojeného konfliktu, jehož důsledkem pro Gruzii byla lapidárně řečeno ztráta dvaceti procent území, které, jak se zdá, nebude do gruzínských rukou už nikdy navráceno.

Gruzínské ministerstvo zahraničí označilo nejnovější údajné ruské vojenské kroky a přeskupování ruského kontingentu v Jižní Osetii za "nezastřenou provokaci a snahu ruských okupantů znovu proniknout na svrchované gruzínské území". Gruzie proto mezinárodní pospolitost žádá, aby dění v této oblasti věnovala soustředěnou pozornost. Gruzínští nejvyšší činitelé si ovšem na základě loňských zkušeností z horkého konfliktu musí být vědomi, jaká by asi byla reakce zbytku světa v případě, že by se celá krize přesně ve dnech prvního výročí zopakovala: svět by protestoval a nesouhlasil, ale to by - řečeno s českým virtuálním myslitelem - bylo asi tak všechno, co by mohl a hlavně byl ochoten udělat.

Nepřímo to krátce po svém nástupu do úřadu generálního tajemníka NATO potvrdil bývalý dánský premiér Anders Fog Rasmussen. Ten řekl, že Aliance i nadále počítá s tím, že země jako Gruzie či Ukrajina se v budoucnu integrální součástí severoatlantického souručenství jistě stanou a že NATO jim na této cestě bude všemožně pomáhat, ovšem zatím ani jedna z jmenovaných zemí na členství připravena není...

Nezbývá tedy než věřit, co se na první pohled zdá očividné a co připomnělo i dnešní ranní vysílání BBC: případná nová ozbrojená konfrontace by ani jedné ze stran nepřinesla žádné výhody, což koneckonců včera konstatoval i již zmiňovaný jihoosetský prezident Kokojty. Důvody pro podobná dobrodružství ovšem velice často bývají iracionální a na ty pak žádné rozumové argumenty neplatí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .