Zamyšlení - 27.5. (Hrátky s minulostí)

Vtip sice opravdu není špatný, o to nic, ale s polským přístupem k minulosti to zjevně tak hladce nepůjde. Polský Ústavní soud v minulých dnech zablokoval řadu paragrafů nového lustračního zákona, a udělal to tak komplikovaně, že není jasné, zda a jak mohou polské lustrace vůbec pokračovat.

Jeden z hlavních odpůrců polských lustrací, u nás hodně proslulý Adam Michnik, napsal velmi nedávno článek, ve kterém sice pečlivě vypočítal všechno, co má proti lustracím a přístupu k estébáckým dokumentům, ale uzavírá ho úplně jednoznačně. Už ty archivy otevřete, říká, zpřístupněte je pro každého, tahle hrůza na pokračování je nesnesitelná. To, co se v Polsku kolem zpřístupnění svazků polské Státní bezpečnosti a kolem lustrací děje, je skutečně tragikomické, a pokus zákonodárců dovést tu vleklou kauzu k nějakému konci se nepodařil.

Otevírá se tedy další dějství, další kolo nekonečných sporů a dohadů - a mezitím se objevují nová a nová odhalení. Například přímo během zasedání Ústavního soudu, který projednával námitky proti lustračnímu zákonu, přišla informace, že dva ze soudců, kteří měli rozhodnout, byli v minulosti vedeni jako spolupracovníci bezpečnosti v kategorii zvané "důvěrný styk". Soud přerušil zasedání, a po přestávce oznámil, že oba inkriminovaní byli z rozhodování vyloučeni.

Když tak sleduji polské peripetie, vždycky mě napadne, že žiju ve skvělé zemi, která ten problém vyřešila na výbornou. I když třeba diskuse, jaká se v parlamentní sněmovně vedla kolem zákona o českém Ústavu národní paměti, byla taky dost pozoruhodná. Ne že by byly pozoruhodné nebo nové argumenty, které v ní odpůrci vzniku Ústavu přednášeli, ty už za léta patálií kolem lustrací znám nazpaměť. Pozoruhodná byla úpornost, s jakou řada lidí dokola opakuje dávno vyvrácené nesmysly.

Stejně by mě ale zajímalo, proč zrovna dokumentace, kterou shromáždily komunistické politické policie, vzbuzuje tolik vášní a sporů. Myslím si, že to není ani tak spor o akta, není totiž příliš těžké zjistit, co je v nich pravda a co přehánění a výmysly - existují přece i jiné prameny a navíc ještě žije spousta pamětníků. Je to spíš spor o minulost samu, v Polsku jako v Česku a jako téměř ve všech postkomunistických zemích. Pochopitelně: někteří se za komunismu cítili báječně, jiní hůř, a podle toho na to období také vzpomínají.

Záhadou mi ale je, proč to neřeknou přímo, proč se spor o minulost, který je přece zcela přirozenou a normální součástí společenské diskuse, neodehrává přímo, proč probíhá za složitou kulisou takového nebo makového zákonného ustanovení.