Zákruty prezidentské volby

Je totiž jasné, že éra populárních prezidentů Osvoboditelů skončila. Většina těch, kteří o novém vymezení funkce uvažují, se shodují na tom, že se hledá normální politický prezident do normální doby. Z tohoto hlediska není zase tolik potřebná nějaká už nyní všeobecně uznávaná charizmatická osobnost. Funkce českého prezidenta je charizmatická sama o sobě a není pochyb, že kdokoliv do ní usedne, získá určitou autoritu.

Příklady jsou tu ze Slovenska. Tato země, po rozdělení Československa, řešila podobné dilema, kdy znepřátelené politické strany se neuměly shodnout na prezidentském kandidátovi. Prvního ještě prosadilo mečiarovo Hnutí za demokratické Slovensko silou svých hlasů, a to bývalého předsedu Federálního shromáždění Michala Kováče, osobu nevýraznou, považovanou za suchého úředníka, loajálního předsedovi hnutí. Přesto Michal Kováč získal díky úřadu zanedlouho popularitu nejdůvěryhodnějšího slovenského politika a na jejím základě se dokázal emancipovat i od svého mocného ochránce.

Druhý prezident byl zvolen přímo, protože se strany jednoduše už po změně poměrů vůbec neshodly a jeho funkci plnil nějaký čas premiér, nejprve Mečiar, později Dzurinda. Strany vládní koalice tuto funkci vyobchodovaly jako jednu z funkcí ministerských a nominovaly předsedu jedné z vládních stran Rudolfa Schustera. Byl zvolen a také on, ač bývalý komunistický aparátník, získal díky úřadu autoritu a jistou popularitu. A to přesto, že proti němu kandidovaly i populární nepolitické osobnosti, jako stávající prezident Kováč nebo herečka Vašáryová.

Je možné se domnívat, že i v České republice půjde vývoj podobnou cestou. Proto je téměř zbytečné diskutovat o možnostech nepolitických osobností, oblíbených tzv. občanskými aktivitami, které někdy zaplňují stránky novin, jako je kněz Tomáš Halík, herec, scénarista a režisér Zdeněk Svěrák a socioložka Jiřina Šiklová. Neměli by zřejmě šanci ani v přímé volbě prezidenta, kterou občanům před volbami slibovaly vládní strany ČSSD i KDU-ČSL a Unie svobody. Koalice posledně jmenovaných dokonce měla jedno ze svých volebních hesel, že prosadí přímou volbu prezidenta, ještě prý na to není pozdě. Záhy po volbách nicméně zřejmě pozdě je, protože Koalice má spoustu práce s obsazování jiných postů a volební sliby jsou méně důležité.

Přitom překvapivý argument, že by se přímá volba už nestihla, je absurdní. Jednak do vypršení mandátu současného prezidenta přece jen zbývá jistý čas a jednak by se nic nestalo, kdyby funkce prezidenta nějaký čas nebyla obsazena, jako tomu bylo na Slovensku. Podobně jako tam by jeho funkce vykonával premiér a předseda Poslanecké sněmovny, dokud by se přímá volba nepodařila připravit. Strany vládní koalice se tímto přístupem jen usvědčují z pohrdání volebními sliby.

Ale zpět k nepolitickým osobnostem. Jistou šanci mají pouze ty, které za své berou politické strany, jako rektor Ivan Wilhelm nebo lékař Zdeněk Dienstbier. Nicméně pravděpodobnější je, podobně jako na Slovensku, konečná nominace některého víceméně důvěryhodného politika. Hlavní slovo ve vládní koalici bude mít bezesporu nejsilnější ČSSD, která při formování koalice zatím vždy prosadila téměř vše, co chtěla. Těžko tedy pustí křeslo prezidenta.

Přitom zajímavé bude role původních kandidátů, o kterých se uvažovalo v době před volbami, kdy ještě byla pravděpodobná koalice ČSSD a ODS, jako pokračování tzv. opoziční smlouvy. Jde o dva charizmatické politiky, které značná část veřejnosti obdivuje a druhá stejně nadšeně odsuzuje, tedy Miloš Zeman a Václav Klaus. Kandidatura prvního je dost možná, vzhledem k jeho velké podpoře v ČSSD, kandidatura druhého se díky nové vládní koalici sama vyloučila. O obou nicméně platí, co před volbami. Oba jsou natolik kontroverzními osobnostmi, že by těžko mohly hrát určitou sjednocující roli, kterou by prezident hrát měl. A oba bohužel také neodpovídají potřebné charakteristice budoucího prezidenta, spíše by se hodili do dosavadní praxe revolučních prezidentů.

Jedinou stranou, která se vydala cestou jasné deklarace kandidáta je KDU-ČSL, kde do definitivního schválení kandidatury Petra Pitharta zbývá jen potvrzení celostátní konference, což je vzhledem k dosavadní existenci pouze jednoho kandidáta spíše formalita. KDU-ČSL se svými poslanci a senátory nemá mnoho šancí svého kandidáta prosadit. Vzhledem k tomu, že tvoří vládní koalici a dosud vycházela velmi vstříc různým socialistickým plánům ČSSD, její šance může vzrůst. Úplně natvrdo řečeno - bude záležet na tom, jaká bude cena funkce prezidenta a co za ni ČSSD případně od lidovců dostane.

Prezident je sice funkce prestižní, ale velkou mírou pravomocí právě neoplývá. Je tedy otázka, do jaké ceny ČSSD půjde, když má vlastně obsazeny veškeré mocenské posty ve státě, kde jde o skutečnou, reálnou moc. Funkci prezidenta vlastně příliš nepotřebuje. Za této situace tedy šance Petra Pitharta zase tak zanedbatelné nejsou.

Ani překvapivý návrh místopředsedy vlády a ministra vnitra Stanislava Grosse nominovat nestranického soudce a bývalého ministra spravedlnosti Jaroslava Bureše nepostrádá logiku. Tento nepříliš známý, spíše externí politik by totiž možná mohl být přesně tím nestranickým a více méně úřednickým prezidentem, bez ambice vytvářet na Hradě nějaká alternativní mocenská centra a v masarykovsko - havlovském duchu zákulisními kličkami přímo ovlivňovat politiku. Pouze by korektně jmenoval předsedu vlády a ministry, soudce a guvernéra a členy bankovní rady. S absurdním bojem mezi Hradem a Strakovou akademií by byl konec.

Je možné říci, že Stanislav Gross se tímto návrhem opět projevil jako poměrně obratný politik.

rse@rozhlas.cz