Zákon proti diskriminaci

Jeho praktická realizace však naráží na překážky. Ty jsou často hodny zavržení, jako např. snaha zvýhodnit jedny oproti druhým z důvodů prospěchářských nebo předsudečných.

Tak jednoduché to ale není. Ani teoreticky. Latinské sloveso discriminare znamená rozlišovat, činit rozdíl. To ale není pokaždé nespravedlnost. Jsou-li barvoslepí vyloučeni z možnosti řídit lokomotivu, je to spravedlivé vůči cestujícím. Dítě, které přišlo do styku s infekcí, nemůže se školou na hory, i když se pak ukáže, že neonemocnělo. Je to spravedlivé vůči jiným dětem, i když je pravděpodobnost nemilého důsledku menší než u barvoslepého strojvůdce. V obou případech jde přitom o diskriminaci. - A co náš lustrační zákon? Je tu pravděpodobnostní hypotéza, že ti, co intimně kontaktovali určité politické prostředí, nebudou ve významných funkcích působit optimálně. Je to jako s tou infekcí před odjezdem na hory. Přesto: kolik sporů ten zákon vyvolal!

Teorie zná relevantní a nerelevantní důvody diskriminace a radí od těch druhých upustit. Co ale když jde o souběh dvou různých charakteristik? Např. materiální nevybavenost pro pobyt ve Velké Británii a příslušnost k romské komunitě? První důvod je relevantní, druhý nikoli. Vzpomeňme, jaký myšlenkový zmatek nastal v našich médiích, když britští imigrační úředníci působili na ruzyňském letišti. Jak snadno lze svízel, která spočívá ve věci samé, jednostranně využít.

Co když příslušnost k určitému menšinovému etniku a jeho osobité kultuře zakládá pravděpodobnost neloajálního postoje k etniku většinovému? Zdá se, že tak je tomu u muslimských imigrantů v některých západních zemích. Diskriminovat, nebo nediskriminovat?

Nejen u nás, ale i v Německu hodlají čelit diskriminaci zákonem. Příslovečná německá preciznost, myšlenková i verbální, se nezapře. Německý vládní návrh zákona výslovně hovoří (jak jsem už uvedl) o "zvýhodňování za srovnatelné situace". Kdo je kompetentní posoudit srovnatelnost situace? Ti pozitivně lustrovaní jsou na tom různě. Jedni měli zavrženíhodné úmysly, jiní byli neprozíraví, další měli smůlu. Dítě, které se setkalo s infekční hepatitidou a zůstalo zdravé, mělo jen tu smůlu. Je relevantním důvodem diskriminace fakt, že někdo měl smůlu? Jak vidno, i taková diskriminace může být spravedlivá. Ale nemusí. Kdo to umí posoudit?

Osvícený demokratický imperativ "nediskriminovat" se ukazuje jako nedostatečný. Jeho realizace doznala v zemích, jimž říkáme vyspělé, rozkvětu v podobě morálního stereotypu zvaného politická korektnost. To znamená vyhýbat se výrokům, způsobům chování a rozhodnutím, jimiž by se některá skupina (zpravidla minoritní) cítila nebo mohla cítit dotčena. Ušlechtilý záměr vyrobil pózu, jejíž závaznost je v mnoha případech groteskní. - Některé naše feministky se cítí diskriminovány slabikáři pro prvňáčky, kde se píše "máma má maso, táta má auto". Prý se budou slabikáře předělávat, aby ve srovnatelné situaci nediskriminovaly ženy.

Protože téma diskriminace je záludné (a protože myšlení bolí) je nasnadě pokušení raději nediskriminovat vůbec. K tomu jsou tlačena naše média - a přizpůsobují se tomu - v podobě imperativu "vyváženosti". Kdyby se některému z ústředních deníků podařilo získat interview od archanděla Michaela, vzápětí by byl povinen požádat o rozhovor Satanáše.

Zákon proti diskriminaci je jistě veden dobrým úmyslem. Je to však pouhý text, nic víc. Jiná věc je jeho interpretace. Možná, že se dočkáme situací smutně groteskních. Jeho zdárné působení totiž předpokládá zdravý selský rozum. Přesněji řečeno: moudrost a mravnost. Jsme těmito ctnostmi vybaveni dostatečnou měrou?