Zákazy v politice nic neřeší

Buď je možné její rétoriku převzít a dostat ji do demokratických mantinelů anebo se pokusit odstranit podhoubí, ze kterého její politika vychází, tedy zpravidla pokusit se vyléčit negativní jevy, na kritice kterých se zviditelňuje, pokud je to samozřejmě možné.

Česká republika je stále ve stadiu transformace, proto jejím problémem jsou také radikální síly. Do roku 1996 jejich úlohu zdárně plnila strana rozhněvaných nespokojenců pod vedením pro mnohé charismatického doktora Sládka. Strana skončila poté, co začalo být všem jasné, že cílem jejího vedení není kritika vládní politiky, ale něco zcela jiného. Úlohu radikální síly zcela převzala tradiční strana, následnice bývalé KSČ - Komunistická strana Čech a Moravy.

Tato strana není extrémistická, ani extrémní, jak je občas nazývána, je možné ji nazvat radikálně levicovou, i když samozřejmě, protože jde o stranu poměrně velkou, vyskytují se v ní různé proudy, od radikálních po zcela umírněné, propagující spolupráci s demokratickou levicí. Ale její hlavní rétorikou přesto zůstává poměrně tolerantní postoj k předlistopadovému režimu, nejtolerantnější ze všech českých politických stran, a radikální kritika poměrů polistopadových, včetně současných. Tato poloha je poměrně výhodná, jistá nostalgie po minulosti v české společnosti stále sílí.

Není to zase tak nepřirozené, tento postoj je typický pro všechny země, které se zbavily totality, a potácejí se v transformačních problémech. KSČM také v České republice tyto problémy reflektuje a využívá ke své politice, navíc se může vykázat polistopadovým čistým štítem, nebyla přizvána do žádné vlády a neocitla se tak poblíž žádného skandálu. Jediné, co je jí tudíž možné vyčítat, je následnictví po totalitní KSČ, ale paměť patnácti let je přece jen krátká. Naopak, vzpomíná se spíše na to lepší, proto i setrvávání na názvu komunistická je docela pragmatickým kalkulem než ideologickou zatvrzelostí, všechny podobné strany, které název komunistický opustily, neuspěly.

Nárůst preferencí této strany je ale přesto znepokojující, problém s tím je dvojí. Za prvé nelze stále brát na lehkou váhu jisté pochybnosti o demokratickém profilu této strany, neb předlistopadový režim, ke kterému se řada představitelů KSČM hlásí, byl nade vší pochybnost totalitní. A protože je díky tomu strana v politické izolace, blokuje koaliční potenciál a zkresluje se tak pravolevé spektrum.

Jak s tímto problémem dále? Navrhuje se různý postup. Někteří soudí, že už je načase zapomenout na věci minulé a zapojit KSČM do vládní odpovědnosti. KSČM totiž kromě svého názvu a rétorických cvičení svých politiků na téma výhod předlistopadového režimu se už patnáct let chová jako demokratická strana a nedopustila se žádného reálného činu proti demokratickému uspořádání. Zapojením do vládní odpovědnosti by ztratila pel polistopadové nevinnosti a stala se normální politickou stranou. Zatím ale žádná z demokratických stran si na něco takového netroufla a pouze některé kruhy v ČSSD hovoří o takové potřebě.

V tomto smyslu se vede i současná diskuse v ČSSD. Kandidát na předsedu Zdeněk Škromach kritizuje kandidáta na předsedu Stanislava Grosse za snahu o liberální posun strany, která pak levé spektrum přenechá právě komunistů. Navrhuje vlastně zmíněnou cestu převzetí témat radikální politické síly a tím o její oslabení. To se ostatně povedlo Miloši Zemanovi, který svou radikální rétorikou o spálené zemi pomohl vymazat z politické mapy právě sládkovce.

Jinou cestu ovšem navrhují někteří senátoři, kteří opět otevřeli otázku případného zákazu komunistické strany, či alespoň zákazu se jmenovat komunistická. Ač to jsou ve své většině lidé spíše liberálního zaměření, je zajímavé, jak spoléhají právě na zákaz. Prostým zákazem nelze v demokracii vymazat některé myšlenky a ani politické strany. Ty se totiž mohou jmenovat jakkoli, aby hlásaly podobnou ideologii.

Nejlepší cestou k eliminaci radiálních sil zůstává tedy nabídnutí lepší, demokratické alternativy lidem, kteří spíše z protestu proti poměrům radikální stranu volí. A boj s problémy každodenního života, jako je kupříkladu kriminalita, korupce nebo arogance moci, které radikální silám nahrávají. Nikoli zákazy, ale toto je skutečné, velké téma pro každého demokrata.