Zajímavý případ sebepoškozování

Vnitřní krize ČSSD je zatěžkávací zkouškou v mnoha směrech. Povšimnu si jednoho z nich. Říká se mu lidský faktor. - Lidé se v tísni chovají většinou tak, že se projeví jejich skutečná povaha, skutečné pohnutky a vztahy, protože nemají čas pečovat o své naučené role. Máme pro to hezkou metaforu: "odkopali se".

Neplatí to o Miloši Zemanovi. Odkopávat se nemusel, zůstal jaký byl, pouze se připomenul. Např. v interview poskytnutém Alexandru Kramerovi, který otisklo sobotní Právo. Zeman je chytrý a říká tam i chytré věci, ale všechno, co říká, podléhá neodolatelné gravitaci, jejímž zdrojem je jeho JÁ zahleděné do sebe sama. Autokritičnosti tam není ani ždibec. Narcismus je zde doveden k dokonalosti zvané bohorovnost. - Tato póza imponuje lidem určitého typu, pokládají ji za charisma. V ČSSD je jich, zdá se, dost. I ODS bývala podobně okouzlená Klausem, i ona přitom čelila vnitřní krizi, ale to už je dávno. ČSSD měla více času na to, aby si uvědomila, že Miloš Zeman zaujal pozici nikoli nepodobnou té, jakou si před časem zvolil na Slovensku Vladimír Mečiar.

A co Stanislav Gross, svou stranou dlouho hýčkaný a posléze povolaný k tomu, aby ji vyvedl z krize? Jeho dosavadní projevy byly možná obratným, ale nicneříkajícím mlžením. Pokud se týkaly Vladimíra Špidly, vyznačovaly se retušovanou obojakostí. Teď se má stát pan Gross spasitelem strany. Čekali bychom od něho slovo, které zazvoní jako ryzí kov. To on ale neumí, zůstává kuloárovým vyjednavačem. To má být člověk, který vyvede stranu ze soutěsky, v níž uvízla?

Jako zúčastněný, tedy nelhostejný divák zjišťuji v ČSSD deprimující nedostatek osobností. Nějaké tam jsou, třeba Richard Falbr, ale ten se nechal katapultovat do Štrasburku. Bohuslav Sobotka, expert, který zatím neměl příležitost se rozvinout jako politik. A samozřejmě Vladimír Špidla, donkichot, který vnímal běh světa i za partajními humny, ale ve vlastní straně byl jako nahý v trní. Lopotně se snažil prosadit nepříjemnou, ale nezbytnou reformu, všelijak ji se Sobotkou kupírovali, jen aby prošla. Možná, že je s ní nadlouho konec.

Všímám si, komu šel vnitrostranický převrat k duhu. Vidím tam lidi, kteří nikdy neoslnili jiskřením ducha, jako je p. Laštůvka, nebo kteří prosluli pouze oportunním šprajcem, jako je p. Hojdar, nebo kteří touží po návratu na scénu, z níž je politický osud právem vykázal, jako je p. Kavan a další. Také ty, co připomínají plastového panáčka pro děti, který se vždycky postaví do vzpřímené polohy, protože má těžiště po čertech nízko, tedy lidi bez vnitřní výztuže, jako je p. Škromach. - U jedné postavy jsem setrval v zadumání. Tou je p. Foldyna, člověk živého temperamentu i vůle, ale bez kompasu, jímž je politikovi analytická racionalita. Na jeho budoucnost jsem opravdu zvědav. - Zatím se ČSSD chová jako hejno vyplašené drůbeže. Časem jistě najde svou správnou tóninu. Jak to dopadne s její voličskou základnou, to zatím netuším. Strana si chce si zachránit kožich za každou cenu, ale asi po této krizi zeštíhlí. Chvályhodně se ujala reformy, na niž neměla, jak se ukázalo, ale stačila si tím odcizit nízkopříjmové voliče, kteří zřejmě přeběhli ke KSČM. Také asi ztratí důvěru těch, kteří jí pomohli v posledních sněmovních volbách, protože pokládali Zemanův odchod a Špidlův vzestup za projev jejího vnitřního zrání. Bude zajímavé sledovat, co si pak počnou po odtučňovací kůře strany lidé jako pan Zaorálek nebo pí Buzková. Vyhublá ČSSD bude mít chtíc nechtíc blíž ke KSČM. - Nezazlívejme jí její eskapádu příliš. Je kouskem našeho vlastního těla, jímž je dezorientovaná česká společnost a její nezakotvená politika.