Zahraniční politika v Senátu

Senát tak dostává své funkci jisté integrující ústavní instituce, kde se témata mohou daleko věcněji diskutovat než ve velmi zpolitizované Poslanecké sněmovně, kde jde už o konkrétní rozhodnutí a politických stranám především o voličské hlasy. Senát takovou úlohu ostatně sehrál v největší politické bitvě po roce 1998, a to v kauze kolem České televize. Tehdy byla společnost natolik rozdělena na dva nesmiřitelné tábory, že věcné argumenty platily totéž co zlámaná grešle. Šlo v podstatě jen o tom, jak druhou stranu co nejlépe potřít.

Tehdy také Senát svolal veřejné slyšení, kde mohli vystoupit všichni, kdo k věci měli co říci. Mnoho otázek tehdy také bylo když ne zodpovězeno, tak přinejmenším docela dobře prodiskutováno.

Zahraniční politika je v politických diskusích také něco poněkud specifického a také by to patřilo na veřejné slyšení. Za prvé - je pravda, že zahraniční politika je tak trochu na okraji zájmu politických stran, a to proto, že voliče zajímají spíše domácí problémy než zahraniční, což je přirozené. Na poli zahraniční politiky je obtížnější se pozitivně zviditelnit, jednak se to bezprostředně nedotýká každého občana a jednak je to téma poněkud komplikované a obtížné, vyžadující více znalostí než politika domácí, které rozumí každý štamgast restaurace U krále brabantského.

A za druhé - hlavní zahraničně politické priority jsou shodné pro všechny politické strany, protože souvisejí s integrací České republiky do evropských a atlantických struktur. Důrazy jsou sice trochu jiné, ale hlavní cíl zůstává.

Proto je důležité, aby v otázce zahraniční politiky byl tento hlavní cíl vyjasněn a definován a aby politické síly, vládní, polovládní, tam počítejme prezidenta republiky a smluvně opoziční ODS, a opoziční, postupovaly pokud možno ve vzájemné shodě. Je totiž občas tristní, když se české parlamentní strany nejsou schopny domluvit téměř na ničem společném, ale je to zvláště tristní, když se to děje v oblasti zahraniční politiky.

Zejména ústavní činitelé by si měli věci vyříkat dopředu a navenek vystupovat společně, aby zahraničí bylo jasné, kde se vlastně zahraniční politika České republiky tvoří.

Obzvláště tristní pak je, když ve shodě nevystupují ministr zahraničních věcí a prezident republiky, protože tam jde o opravdový konflikt zájmů. Nikdo totiž nezpochybňuje práva ministra zahraničních věcí a kompetence jeho ministerstva, kde se zahraniční politika tvoří. Na druhé straně ovšem prezident je podle Ústavy hlavou státu a zastupuje ho navenek. A jako takový má i svůj vlastní mandát a tudíž může hovořit i do toho, co má vlastně navenek zastupovat.

A od osobnosti typu současného prezidenta Václava Havla není možné ani chtít, aby jen plnil instrukce z Černínského paláce, už proto ne, že Václav Havel zažil už čtyři ministry zahraniční a nejspíš jednoho dalšího ještě zažije. A co je nejdůležitější - prezidentův zahraničně politický kredit je mnohem vyšší než kredit současného ministra zahraničních věcí Jana Kavana.

Je dokonce možné říci, že zatímco mnohé prezidentovy politické aktivity na domácí scéně nesou v sobě určité rysy problematičnosti, v zahraniční politice je Václav Havel pro současné nejbližší zahraniční partnery nejdůvěryhodnější osobou. Na rozdíl od smluvně opoziční ODS nikdy nezpochybnil směřování České republiky do Evropské unie. Na rozdíl od zahraničního ministra Kavana nikdy nezpochybnil spolehlivost českého členství v Severoatlantické alianci. Na rozdíl od prázdného proevropského krasořečnění čtyřkoalice má na svém kontě konkrétní aktivity a konkrétní kontakty, které získal díky svému jménu a které České republice otevírají i ty dveře, za které by nejspíš nemotorného Jana Kavana mnohde už nejraději vykázali.

A právě proto, že zahraniční politika tohoto státu je tímto rozporná a právě proto, že by takovou býti rozhodně neměla, je nutné přivítat iniciativu Senátu a přípravu veřejného slyšení. Kéž to něco dobrého přinese.

ČRo 6 / RSE

9. srpna 2001

Napište nám, co si o tom myslíte VY: rse@cro.cz