Záhady

Nebo, když třeba někoho zapíchnou a vraždný špičák nenalezení. Nakonec se samozřejmě nějaký vražedný špičák, třeba z mezitím rozpuštěného ledu najde, ale člověka alespoň chvíli trochu mrazí.

Možná si mnohý z vás vzpomene, že kdysi ve škole, kvůli nějakému prohřešku musel napsat, řekněme stokrát, že už to nikdy znovu neprovede. A vidíte, pamatujete si to dodnes.

Představte si, že na světě žije jedna paní, která kdysi (a nebylo to ve škole, leč v jejím zaměstnání) musela svým jménem podepsat čtrnáct tisíc papírků a dnes si na to nevzpomíná. Přijde vám to jako záhada? Ano, mně rovněž.

A přesto ta paní žije mezi námi. Jmenuje se Jiřina Musílková a proslula jako šéfka největší tuzemské zdravotní pojišťovny - té Všeobecné.

Příhoda je následující: V roce 1996 koupila Všeobecná zdravotní pojišťovna Penzijní fond Slavie. Tento v té době prakticky bezcenný fond pojišťovna jaksi vlastní péčí vypiplala, nabrala do něj klienty a po čtyřech letech prodala.

Za vlastní majoritní jednapadesátiprocentní podíl získala VZP celých tři sta tisíc korun. Zdá se to málo? Ano, je to strašně málo.

Zbývajících 49% prodal jejich majitel za osmdesát pět miliónů korun. Podrobnější verze příběhu je o tom, že firma Iceberg (kde už jsme to jméno slyšeli? Motoinvest a tahle parta? Nebo něco podobného?) prodala v roce 1996 Všeobecné zdravotní pojišťovně většinový podíl v bezcenném fondu. Bylo celkem jasné, že pojišťovna, která se při koupi smluvně zavázala, že bude pro získávání klientů toho fondu používat jak své zaměstnance, tak veškeré své zázemí, nicotný fond zhodnotí. Což se jistě i stalo.

Když o čtyři roky došlo k tomu, že VZP nemohla ze zákona dále podobně podnikat, oznámila firma Iceberg, že se vzdává svého předkupního práva na minoritní podíl a to ve prospěch firmy Winterthur.

Dále, firma Winterthur pořádala o koupi většinového podílu VZP. Nějak se stalo - podotýkám, že slůvko "nějak" se v poslední době váže k mnoha podivuhodným transakcím uvnitř státem spravovaného hospodaření - tedy nějak se stalo, že správní rada VZP (až na dva hlasy proti) transakci schválila. A prodala většinový podíl Winterthuru za těch tři sta tisíc korun. No, nekupte to, že? Zvlášť když se dozvíte, že menšinový podíl, převedený v mezičase na firmu Rente 50, ovládanou lidmi z Icebergu a jejich známými, stál Winterthur osmdesát pět miliónů.

Dokonce i špičkově nenadaný počtář snad pozná, že tři sta tisíc za jednapadesát procent akcií na straně jedné a osmdesát pět miliónů za čtyřicet devět procent akcií na straně druhé - prostě zavání nějakým čachrováním s penězi. S penězi státu. S našimi penězi, abych to řekl na rovinu. Pointa záhady právě přichází:

Kauzu nyní vyšetřuje příslušná komise Poslanecké sněmovny. Pani Musílková si nedovede vzpomenout na podrobnosti toho, proč VZP nepožadovala za majoritní podíl akcií fondu větší částku. Navíc tvrdí, že nebyla u jednání, která se o tom vedla a jako "pouhá" prokuristka jen podepisovala, co jí k podpisu bylo předloženo.

Zajímavý pohled na tutéž akci má jeden ze zaměstnanců pojišťovny, který si vzpomíná na vozíky naložené akciemi, putující chodbami pojišťovny k paní Musílkové, na níž bylo jeden každý ze čtrnácti tisíc listů podepsat. Tuto záhadu jsem načetl na internetovém serveru IDnes, nikoli prvního dubna, leč nyní, a že se mi líbí, dávám jí dál.

Jsem skutečně zvědav, zda tato záhada bude někdy úspěšně vyřešena. Každopádně z ní ale běhá mráz po těle.