Žáčkovo dohánění času

18. únor 2010

Výměna v ředitelském křesle instituce, která se vlastně od svého ustanovení ocitala pod kritikou z nejrůznějších stran, nemůže být překvapivá. Byť si leckdo myslel, že Pavel Žáček, který vedl Ústav pro studium totalitních režimů od samého počátku, tedy právě dva roky, post přece jen obhájí. Tento historik a někdejší studentský vůdce z listopadu 1989, má k tomu totiž řadu předpokladů.

Působil v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (zaměřoval se přitom na činnost StB), prošel Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd a cenné zkušenosti sbíral v Ústavu pamäti národa, který na Slovensku obdivuhodně uvedl v život Ján Langoš. Žáček publikoval především práce týkající se jeho hlavního tématu, tedy fungování Státní bezpečnosti. Asi proto se jeho jmenování šéfem Ústavu stalo hned předmětem diskusí a místy i evidentní nevole. Kdo byli spokojeni s tím, jak na komunistickou minulost tiše sedá prach, mohli se obávat, že Žáček způsobí poměrně značné víření.

Což se také naplňovalo. Vloni například Ústav zveřejnil údaje agentů bývalé 1. správy ministerstva vnitra, čili rozvědky, na což reagoval podrážděný klub poslanců KSČM návrhem novely, která by převáděla dokumentaci StB pod Národní archiv. Což by znemožnilo jakoukoli širší publikaci a Národní archiv by dokonce mohl rozvážit, zda některému historikovi zpřístupní složky StB, anebo nikoliv. Fischerova vláda sice počátkem roku návrh zákona odmítla, ale sněmovna ve sněmovně samozřejmě leží. Ale nejen KSČM se zdálo, že se Ústav přespříliš věnuje StB, a ozývaly se hlasy, že v minulost v totalitě znamená přece mnohem víc věcí a politika zdaleka všemu nedominovala. Což je však hodně diskutabilní a když tak, pak by mapování jiných stránek oněch celých čtyřiceti let bylo spíš úkolem pro sociology.

Zatímco Žáček a zřejmě i ti, kdo jej do funkce dosadili - zjednodušeně řečeno Mirek Topolánek - postrádají ono pověstné otevření oken dokořán, vyvětrání zatuchlé minulosti. To si ale nemusel myslet každý a častou výtkou vůči Ústavu bylo, že považuje dokumenty StB za takříkajíc "bernou minci", ačkoliv není jisté, do jaké míry by mohlo jít o všelijak vylepšená hlášení. Která osoby, kdysi v hledáčku "politické policie", staví - často nezaslouženě - do špatného světla. Petici, vyzývající Ústav aby byl v tomto směru obezřetnější, podepsal na konci loňského roku i exprezident Václav Havel. Který ale zároveň tvrdil, že má Žáčka za muže na svém místě. Ostatně i řada historiků mladší generace, která Ústav bohužel opustila, neboť k měla k vedení různé výhrady říká, že Žáček sice není optimálním manažerem, ale udělal mnoho užitečného. A nejen jim je jasné, že politického zneužívání Ústavu se Žáček nedopouštěl a je-li mu předhazováno, pak zřejmě lidmi, kteří mají z minulosti oprávněný strach. A takoví ovšem v politice nemají co dělat. Což si ale nepřipouštějí. Evidentní, úspěchem Žáčkova týmu bylo například to, že se množství svazků považovaných za skartované čili ztracené, podařilo z velké části rekonstruovat prostřednictvím nálezů například v krajských archivech. Některé údaje se totiž vyskytovaly ve více svazcích, skrze další zájmové osoby, které ale třeba spadaly do jiného regionu. To otevíralo nové možnosti. Přesto Ústav kritizovali stále mnozí, včetně osob z disentu. A šlo jen namítat, že Žáček a spol. prostě zveřejňují, co naleznou a dál jde o věc veřejné diskuse a případné obhajoby.

Nicméně tak jednoduché to není, už proto, že média poznatky ze svazků interpretují povětšinou zkratkovitě a samozřejmě si vybírají senzace se známými osobami. Z některých případů, například nejasné role spisovatele Kundery při zadržení agenta-chodce nedlouho po únoru 48, pak Ústavu mohlo plynout, že třaskavější dokumenty je třeba nejprve pevněji důkazně podepřít, než se ocitnou na veřejnosti. A pak je tu věčný problém s tím, že v anonymitě a klidu zůstávají řídící estébáci, zatímco na pranýři se ocitají jejich někdejší oběti. Těžko si ovšem představit, co v tomhle směru ústav může dělat. Vyjma toho, že bude dál zveřejňovat nejen jména spolupracovníků, ale i těch skutečných nositelů zla, tedy důstojníků StB. Kteří však nikoho zdaleka nezajímají tolik, jako když se nějaká slavné herečka v nastavené pavučině motala, třebaže jen chvíli a pro StB bez užitku.

Nicméně by fiaskem přesto bylo, kdyby Ústav kvůli takovým věcem na dosavadní činnost rezignoval. I když se to tak trochu může stát. Žáčkův nástupce, moravský historik Jiří Pernes rozhodně není žádným "lovcem estébáků a agentů" a bude možná různým námitkám vstřícnější, než tomu bylo u mladšího a dynamického Žáčka. Jehož vedla především představa, že pročištění atmosféry v české společnosti lze dosáhnout jen a jen skrze zveřejnění takřka všeho, co po sobě nechala komunistická tajná policie, pracující na objednávku nejvyšších politických špiček té doby. Je to přístup, při kterém létají třísky, ale čím rychleji proces proběhne, tím rychleji se lze volně nadechnout a do značné míry vlastně i zapomenout. Je fakt, že jsme v tomto směru ztratili od listopadu 1989 spoustu zbytečného času. Na pět let jmenovaný nový ředitel by tedy v relativním klidu mohl kus tohoto manka dohnat.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.