Žáby z kaňonu Kihansi
Tanzanijský kaňon Kihansi je zvláštní místo. Řeka do něj vstupuje stometrovým vodopádem a na dalších čtyřech kilometrech klesá její tok o dalších 750 metrů. Vzduch soutěsky naplňuje řev rozbouřené vody a vodní tříšť. Ostatní řeky v pohoří Udzungwa v období sucha vysychají. Kaňonem Kihansi hřmí voda po celý rok.
V roce 1983 přišli k řece stavební inženýři a nad kaňonem vyměřili jednu z největších staveb Tanzanie. Měla tu vyrůst přehrada a vodní elektrárna. Voda z dvacetihektarového jezera bude napříště kaňon míjet. Vyhne se mu skalní štolou, kde se jejímu přívalu postaví do cesty lopatky turbín. Padlo osudové rozhodnutí. Řeka Kihansi bude zkrocena a Tanzanie dostane tolik potřebnou elektrickou energii.
Ekologický průzkum v místě stavby dopadl dobře. Zdálo se, že nádrž nenaruší životní prostředí, a tak se v roce 1994 do skalisek nad kaňonem zakously buldozery a začala vyrůstat přehradní hráz. O dva roky později došly vládě peníze a hledala nové investory. Našla je v Norsku, Švédsku a Německu. Evropské banky slíbily půjčku jen pod podmínkou, že biologové prověří také ekologická rizika, jaká přináší stavba pro kaňon pod přehradou.
Do Kihansi znovu zavítali vědci. Po krkolomném sestupu se ocitli v přízračném mlžném světě, kde se vzduch chvěje burácením vodních mas. Stěny kaňonu porůstal hustý koberec mechů prosáklý vodou. V něm se hemžily tisíce rezavě zbarvených žabek velkých jako nehet. Byla to naprosto jedinečná stvoření dokonale přizpůsobená mlžné vřavě kaňonu. Nosní dírky si žáby uzavíraly zvláštními klapkami a chránily si je tak před všudypřítomnou vodní tříští. Rodily živá mláďata, protože nakladená vajíčka by jim s vysokou pravděpodobností odnesla voda. Ozývaly se vysokým čit, čit, čit přecházejícím až do ultrazvuku, který lidskému sluchu uniká. Jen tak si zajistily, že se navzájem uslyší i přes vřavu peřejí.
Žába se zbrusu novým vědeckým jménem Nectophrynoides asperginis nebyla jediným živým unikátem kaňonu Kihansi. Botanici tu objevili několik dosud neznámých druhů rostlin včetně jednoho druhu planého kávovníku. Entomologové si netroufali odhadovat, jak bohaté společenstvo neznámých hmyzích druhů kaňon obývá. Všem bylo jasné, že se pod rostoucí přehradou nachází jedinečný kus přírody. Zároveň si velmi dobře uvědomovali, co se s touto oázou stane, až přehrada odvede vodu z řeky do štoly a kaňon zůstane z valné části na suchu.
Tak začal boj o záchranu kaňonu Kihansi. Břehy řeky protkala hustá síť rozstřikovačů, které měly nahradit vodní tříšť z vodopádu a peřejí. Když v roce 2000 zahájila elektrárna provoz, nebyly rozstřikovače ještě hotové. Kaňon prožil devítiměsíční peklo. Sucho zahubilo mechy na 95 % rozlohy. Z padesátitisícové populace žabek přežily jen dva tisíce. Mnohé druhy hmyzu nenávratně zmizely. V kritické situaci tanzanijská vláda svolila k leteckému transportu pěti stovek žab do amerických zoologických zahrad. Ani tam se žábám nevedlo lépe. Nerozmnožovaly se a podléhaly cizopasníkům a chorobám. Na jaře roku 2004 jich přežívalo ve dvou amerických zoo 70.
Ještě hůř se vedlo žábám, které zůstaly v kaňonu. Zpočátku se zdálo, že se vodní rozprašovače osvědčily. Příkrov mechů se začal znovu rozrůstat a stavy žab stouply. V červnu roku 2003 odhadovali vědci jejich počty na 20 tisíc. Pak přišla pohroma. Žáby o překot hynuly. V srpnu 2003 jich vědci našli v celém kaňonu 40. V lednu následujícího roku jen pět. Od té doby už rezavé žabky v kaňonu Kihanse nikdo nezahlédl. Důvod jejich vymírání je nejasný. Snad zavlekli vědci na botách do kaňonu nějakou žabí chorobu. Snad je na vině voda z přehrady, která napájí rozprašovače a obsahuje pesticidy spláchnuté z polí. Možná nejsou rozprašovače dokonalou náhradou za vodopád a peřeje. Ty nepřinášely jen vodu, ale také jemný písek ze stěn kaňonu a navíc neustále vířily vzduch.
Poslední naděje se upíraly k zoo v newyorském Bronxu, kde přežívalo posledních pár desítek žab. Vědci trnuli hrůzou, že malá, skořicově zbarvená stvořeníčka definitivně vymřou. Naštěstí právě tehdy nastal obrat k lepšímu. Podařilo se najít léky na všechny žabí neduhy, a když biologové použili k osvětlení terárií malé slabé žárovičky, ozvalo se za sklem typické volání čit, čit, čit. Začaly žabí námluvy. Narození prvních potomků přineslo vědcům velkou úlevu, i když nejdřív vyvolalo poplach. Žabí drobotina byla tak maličká, že si ji ošetřovatel spletl s vetřeleckými mravenci a chtěl proti ní tvrdě zakročit.
Dnes žije v zoo asi 300 žab druhu Nectophrynoides asperginis. Je to úspěch? Těžko říct. Žáby ještě neutekly hrobníkovi z lopaty a jejich vyhlídky na návrat do kaňonu Kihansi jsou o poznání mlhavější, než když býval vzduch kolem vodopádu. Ani všichni vědci světa nemohou zaručit, že se nám podaří napravit, co jsme tak snadno a lehkomyslně napáchali.
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
