Za komunistů byli lidé posíláni za mříže i jen za své ideové přesvědčení a mravní stanovisko, popisuje literární historik

Byl mezi nimi básník Jan Zahradníček, který ve své úvaze o básnické svobodě napsal: „Poezie může plnit svůj úkol svědkyně jen za cenu úplné autonomie…. A ten, kdo by chtěl hvězdu zapřáhnout, aby mu sloužila, vydával by se v nebezpečí, že nespoutá hvězdu, nýbrž netvora chrlícího básně.“

„Změna poměrů ve státě a společnosti po roce 1945 a zejména po únoru 1948 byla diametrálně jiná. Svoboda vyjadřování byla podřízena komunistickým dogmatům a kdo nevyhovoval, musel jít. Nepřátelé se hledali všude – i v oblasti kultury a umění,“ popisuje literární a výtvarný historik Radim Kopáč.

A dodává: „Bylo to období, kdy se česká literatura zásadním způsobem štěpila a dělila. Oficiální linie reprezentovaná oficiálním Svazem spisovatelů či literatura skrytá do podzemí – surrealisté a první vlna undergroundu s Egonem Bondym, Ivo Vodseďálkem nebo Janou Krejcarovou. Další skupinou byli autoři v exilu. Pro některé to vše ale byla cesta slepá a takový Konstantin Biebl raději spáchal sebevraždu.“

Sovětský model kultury

Československo bylo řízeno z Moskvy, a tak přijalo sovětský model řízení kultury: Literatura má sledovat pouze realitu, a to s akcentem na ideová dogmata, zásluhy komunistické strany a vyhlídky na šťastný zítřek. Jména těch, kteří byli nositeli – a také hlídači – nových poměrů byli: Zdeněk Nejedlý, Václav Kopecký, Ladislav Štoll a Jiří Taufer.

Mezi ty, kteří se „nezařadili“ byl básník Jan Zahradníček (1905–1960). Byl považován za mimořádného umělce už od doby, kdy v 19 letech publikoval své první básně. V roce 1930 mu vyšel jeho básnický debut.

Jan Zahradníček|foto:Archiv Moravské zemské knihovny

„Dobře tušil, kam se ten režim bude ubírat. Od roku 1945 se začaly zmnožovat osobní útoky na Zahradníčka a jeho kolegy, v roce 1948 byl zastaven časopis Akord, ve kterém působil, a tak se mu začal úžit i prostor pro působení. Jeho kamarádi a katoličtí intelektuálové se navíc dostávali za mříže,“ říká Radim Kopáč. 

V červnu 1951 si estébáci o Zahradníčkovi mimo jiné zapsali, že „psal protistátní básně“. Připomeňme například básnickou poému La Saletta.

Krátce poté byl zatčen a spolu s ním i další např. novinář a spisovatel Václav Prokůpek, literáti Josef Knap, František Křelina či Josef Kostohryz. Celý následující rok pak byl připravován další politicky vykonstruovaný proces. Na jeho konci byly těžké tresty, Jan Zahradníček – muž, těžce zdravotně handicapovaný – dostal 13 let, další mezi 10 a 15 lety a největší trest obdržel Prokůpek, 22 let.

Čtěte také

Ludvík Svoboda byl jediný prezident, kterého komunisté připravili o moc speciálním zákonem, připomíná historik

„Do žaláře bylo posíláno výhradně ideové přesvědčení a mravní stanovisko, a to výhradně za to, čím byly, otevřeně zastávaným názorem a mravním stanoviskem,“ napsal si do svých Pamětí literární historik Václav Černý, přesto, že ideově s dotyčnými spřízněn nebyl. A nebyl sám, kdo nesouhlasil, jak uvádí Radim Kopáč: „Rozhořčený byl Vítězslav Nezval, který se v jejich věcech velmi angažoval. On nesledoval dogmata, ale básnické hodnoty a ty byly u Zahradníčka jednoznačné. Dalším, kdo opatrně intervenoval v jeho prospěch, byl básník a spisovatel Jaroslav Seifert.“

Platné mu to ale nic nebylo. Zahradníček – stejně jako další – dlouhá léta trávil v těch nejtěžších komunistických kriminálech.  Ztráty se netýkají pouze jich, rodin, jejich blízkých, ale celé naší společnosti. Přišli jsme tím zřejmě o část umělecké tvorby, národní bohatství. 

Odpověď na otázku, zda v komunistických kriminálech neskončili nevinní básníci je tak jasná. Literární a výtvarný historik Radim Kopáč odpovídá: „Bylo tomu tak proto, že si ve svých textech nárokovali uměleckou svobodu. A svoboda je právě v umění základem.“

Celý pořad Ivany Chmel Denčevové najdete v audiozáznamu.