Z televizního snu do hořké německé reality
Německo se těžko vyrovnává s přílivem žadatelů o azyl z afrických zemí. Za první pololetí letošního roku jejich počet stoupl o 86%. Mnohé ovšem čeká rozčarování. Namísto práce je čekají měsíce i roky ve sběrných táborech. Ministr vnitra bije na poplach. V zemi schází azylové domy. S velkými problémy se potýká především Berlín. Počet žadatelů o azyl v stoupá navzdory tomu, že německý azylový zákon patří k nejpřísnějším v Evropě.
Do doby než se žadatelé udělení azylu dočkají, nesmějí pracovat ani opouštět 30 kilometrové území v okruhu přiděleného ubytování. Do Německa je totiž láká obraz, který nabízí televize. V nich i chudí lidé žijí poměrně spokojený život.
Raději se vrátit do Afriky
Ve stanovém táboře na Oranienplatzu je chladno, teploty klesají v noci k nule. Gauče a křesla jsou navlhlé od deště. Přesto na nich posedávají skupinky mužů. Většina jen netečně zírá před sebe. „Nikdo nemá práci, nemáme žádné peníze, jen tu sedíme a čekáme." Abdul Abdelulhad je jedním z asi stovky uprchlíků, kteří už více než rok bivakují na náměstí v berlínské čtvrti Kreuzberg. „Chceme hlavně pracovat. Doma jsem dělal v restauraci, ale tady je to těžké kvůli řeči, přestože umím španělsky, francouzsky, anglicky a italsky. Teď se osm měsíců učím německy, ale stále jsem začátečník. Navíc Berlíňané mluví rychle, takže ne všechno jim rozumím," přibližuje hlavní překážku Abdul.
Žadatelé tak mají pocit, že jim už nikdo nepomůže, svou budoucnost v Evropě si představovali jinak. „Jsme oběťmi vašeho filmového průmyslu, lžete o chudých lidech v Evropě. V seriálech a filmech ukazujete jinou realitu a my si pak myslíme, že je tady všechno pěkné. Nikomu se tu ale nelíbí a kdybychom mohli, vrátíme se hned do Itálie. Ale bez dokladů nemůžeme nikam," láteří Abdul. Jejich situaci vysvětluje Martina Mauerová z berlínské rady pro uprchlíky. „Většina z nich už vyčerpala tříměsíční lhůtu pro turistický pobyt. A propadlo jim povolení pro Itálii. Čas jim vypršel a teď tu jsou nelegálně. Jsou v právním vakuu." Abdul se tak stejně jako řada dalších ocitl v pasti. „ Rodiny si myslí, že když jsme v Evropě, že máme peníze a čekají od nás pomoc. A my přitom sami nic nemáme. Kdybych mohl, tak lidem řeknu, nechoďte sem. Tady není žádné eldorádo, žádný ráj nebo zlatý ostrov. Opravdu tu žádné zlato nenajdete. Je lepší zůstat v Africe."
Měsíce strávené v igelitových stanech uprostřed berlínského náměstí je ale i pro muže těžkou životní zkouškou. „Žádné toalety, žádná voda, žádná sprcha, musíme se chodit sprchovat daleko, žít tady je katastrofa," stěžuje si Abdul. Městská rada alespoň našla budovu, kde by měli tzv. uprchlíci z Lampedusy strávit příští zimní měsíce. Jak upravit jejich právní statut a z čeho financovat jejich další pobyt se ale stále řeší. „Ti lidé jsou zoufalí, měsíce čekají od spolkových úřadů na odpověď. Jak říkají, buď spácháme sebevraždu jako naši přátelé nebo tu zemřeme před zraky veřejnosti. Nemáme co ztratit. Ten protest trvá rok. Je zřejmé, že je zapotřebí změnit azylové podmínky. Především v Bavorsku,“ potvrzuje Martina Mauerová.
Živná půda extrémistů
V útočiště pro uprchlíky se proměnila také někdejší střední škola ve východoberlínské čtvrti Hellersdorf. Jde o lokalitu s vysokou nezaměstnaností a vysokou kriminalitou. Ne všem místním se to líbí. „Nechceme tu žádný azylový dům. Přinese to jen kriminalitu. Nemůžeme přece přijmout každého, když je v jeho zemi válka, rozčiluje se žena, která se přišla podívat na mítink pořádaný pravicově extrémistickou stranou NPD a hnutím Pro Deutschland. Její kolegyni vadí, že s nimi přesunutí azylantů do jejich sousedství neprojednal. "Postupně odtud mizí zařízení pro naše lidi. Mládežnický klub, školky, nejsou na to peníze. A teď tu máme azylový dům. Měla se s námi vést nějaká diskuse, měli nás na to připravit.“ Právě NPD nebo Pro Deutschland zneužívají frustrace místních převážně starších a sociálně slabších obyvatel a rozněcují vášně. „Problémem je, že 90 procent azylantů přichází do Německa z ekonomických důvodů, z politických maximálně 10 procent," opakuje čelný představitel Pro Deutschland.
Většina lidí se ovšem nenechává do podobné debaty zatáhnout. Stalo se tradicí, že mítinky extrémistů provázejí protidemonstrace. Je tomu i během mítinku Pro Deutschland uprostřed Hellersdorfu. „Německo je svobodná a tolerantní země a většina jeho obyvatel nechce lidi jiného vyznání nebo azylanty diskriminovat" říká Ronald Lessig, který bydlí v sousedství nově otevřeného azylového domu.
Německo tak hledá cestu jak upravit imigrační pravidla. Podle profesora Dietricha Tränhardta z Univerzity v Münsteru, by spolková vláda dokonce měla zřídit ministerstvo práce, sociálních věcí a migrace. Expert, který se dlouhodobě zabývá otázkami migrace, říká, že v příštím roce by mělo dojít k možnosti získání dvojího občanství.
Jedno občanství má dnes málo zemí, Rakousko, Japonsko. Počet cizinců roste. A většina příchozích není ochotná se zbavit svého původního občanství. S výjimkou lidí přicházejících z Íránu, kterým hrozí tvrdé sankce. Největší skupina, kterou jsou v Německu Turci, nemá možnost mít dvojí občanství. Já to považuju za diskriminační. Dnes tu žije 7,5 milionu cizinců. Máme tu Italy nebo Řeky ve třetí generaci, kteří jsou stále Italy a Řeky.
V Berlíně už více než rok funguje protestní kemp na Oranienplatzu. Před nedávnem držela skupinka žadatelů o azyl protestní hladovku u Braniborské brány. Co je příčinou těchto protestů? Co vyvolalo protestní vlnu, která se poslední měsíce přelila Německem?
Problém je, že tato skupina získal azyl v Itálii, příspěvek v Itálii a podle evropských norem příslušná řízení probíhají v Itálii.
A co vidíte jako hlavní příčinu všech těch problémů s žadateli o azyl tady v Německu?
V posledních letech došlo k velkému poklesu, ale teď znovu počet dramaticky stoupá. Máme málo úředníků, kteří by zpracovali žádosti. Podle předpisu se musí zpracovat žádost do deseti měsíců, jenže se to nedaří zvládnout. A ti lidé žijí dlouhé měsíce v nejistotě, což zhoršuje situaci. To je jeden z problémů. Dalším je nedostatek azylových domů. Jsou určité problémy jako v Hellersdorfu, kde zřízení azylového domu provázely protesty, ale jinak si obecně myslím, že klima ve společnosti je vůči utečencům pozitivní. Na rozdíl od řady sousedních zemí. U nás neexistuje žádná velká významná populistická strana. Situace je jiná než v 90-letech, kdy CDU/CSU ve volební kampani takové téma ještě využívala.
Existuje nějaké nepsané pravidlo, podle kterého mají žadatelé z některých zemí větší naději na to, že azyl získají?
Dříve v dobách studené války to bylo zcela jasné. Uprchlíci z komunistických zemí byli ti dobří, zatímco utečenci ze 3.světa nebyli zdaleka tak žádoucí. Tohle rozlišení dnes samozřejmě neplatí. Dnes se dá říct, že v té hierarchii jsou nejvýš uprchlíci z Íránu a také ze Sýrie. Další skupinu tvoří ti, kteří se nijak neodlišují, jako třeba uprchlíci ze Srbska. Ale to je samozřejmě neoficiální. Nikde není stanovená závazná hierarchie.
Azylová politika je žhavé téma i na evropské úrovni. Zejména poté, co došlo k oné děsivé katastrofě u břehů Lampedusy. Existuje nějaká vize, nějaké jednotné evropské řešení?
Padají návrhy, jak to racionálně regulovat, spravedlivě rozdělit mezi jednotlivé země. Ale tím klíčovým problémem je uzavření evropských hranic. Na světě je celá řada konfliktů a obrovské množství uprchlíků., Evropa jich přijímá jen malý díl. Nemůže pochopitelně přijmout všechny lidi z ohrožených oblastí. Situace se vyostřuje, i když není taková jako na americko-mexické hranici, kde postavili zeď. Je to velmi neuspokojivý stav. Je zapotřebí přijímat více uprchlíků přímo z původních zemí. Vytvářet aktivní politiku, nikoli reaktivní, až když někdo ilegálně překročí hranici.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
