Z opačného břehu: Dědicové říše Inků

I v Peru se mísí tradiční kultura s modernou
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy I v Peru se mísí tradiční kultura s modernou

Mrzlo a čtyři děti s pytlíky z lamí srsti na zádech za sebou zanechávaly křupavé stopy v ledu. Občas se některé z nich zastavilo, dávilo do sněhu a nemohlo popadnout dech.

Poslední rok ve velkém městě Cuzco nebyl špatný. Dosyta se najedly kukuřice a sušeného lamího masa. Při výstupu na posvátnou horu – 6736 metrů vysoký vulkán Llullaillaco na hranicích Argentiny a Chile – se jim však nedostávalo sil. Kněz je tedy napojil kukuřičnou kořalkou „chicha“ a nechal je žvýkat další a další lístky koky. Tři z dětí nakonec padly vyčerpáním do mrazu a zůstaly ležet. Poslední z nich kněz uškrtil.

Děti, obětované horským božstvům, žily zhruba před pěti sty lety v království Inků. Vysoké hory a jejich duchové byli Inky považováni za tvůrce počasí. Říši rozprostírající se od jižních And až k dnešní Bolívii a Ekvádoru založil přibližně v 11. století n. l. nepříliš početný kmen, který si postupně podmanil okolní sousedy. Inkové vytvořili efektivní hospodářský systém s dobře fungujícím byrokratickým aparátem, vybudovali armádu a zanechali po sobě obdivuhodné výtvory – silnice, visuté mosty, terasovitá pole a města ve velkých nadmořských výškách. Stavby jsou dokonce chráněny proti zemětřesení.

Chudé děti v Peru se na vzdělání těší, ale musejí vycházet z reality

Stavitelské mistrovství

Jednotlivé bloky do sebe zapadají tak přesně, že mezi nimi nelze prostrčit ani žiletku, a otřesy je díky tomu nepoškodí. To vedlo spoustu autorů knih k domněnkám, že inckou říši založili návštěvníci z kosmu, nebo alespoň naučili Inky s dokonalou přesností opracovávat několikatunové kvádry pro odvážné stavební záměry.

Ať už Inky podporovali ufoni nebo ne, jejich říše patří bezesporu k jedné z nejrozvinutějších „předkolumbovských civilizací“. V polovině 16. století, kdy do And dorazil španělský conquistador Francisco Pizarro, jehož 160 mužům incká říše podle legendy podlehla, mělo hlavní město Cuzco až 200 000 obyvatel, celá říše pak asi 12 milionů.

Zříceniny starého Cuzca

Jako přesně seřízený stroj

Incká říše byla přísně hierarchizovaná. Na nejvyšší příčce společenského uspořádání stál sapa inca, neboli „syn slunce“, který si bral za manželku svou sestru. Následovala kasta šlechticů, pak vyšších a nižších úředníků. Děti, které kněží obětovali bohům, patřily k nejnižší vrstvě chudých venkovanů. Většina obyvatel říše strávila celý život v rodném vesnickém společenství. Nebylo totiž povoleno stěhování ani sňatky s obyvateli jiných vesnic či měst, aby nedocházelo k nežádoucímu „mísení krve“.

Lidé zároveň nesměli uzavírat manželské svazky mimo svoji společenskou vrstvu. Úředním jazykem říše byla kečuánština, již si vládci zvolili kvůli snazší komunikaci mezi podrobenými kmeny, podobně jako Římané latinu.

Vládci říše dohlíželi na výběr daní a pečlivě dbali o udržování komunikací sloužících pro dopravu zpráv. Jednotu říše zajišťoval kult slunce, který Inkové vnutili i porobeným kmenům.

Nejslavnější místo v Peru - v Andách ukryté Machu Picchu

Badatelé se dodnes přou, jaké vlastně bylo sociální uspořádání dávného impéria. Někteří ji popisují jako socialistickou, jiní jako totalitární.

Slavní vládci dnes

Každý rok 5. listopadu pluje po průzračně modré hladině jezera Titicaca rákosová loď. Je vyzdobená tradiční duhovou vlajkou Inků, jejichž potomci oslavují mýtus, podle něhož sluneční bůh Virakoča nařídil svému synovi a dceři opustit jezero a založit novou dynastii.
Příslušníci prastarého národa nebyli zcela vyhubeni ani asimilováni, v současné Latinské Americe najdeme přibližně šest až sedm milionů Inků, kteří mluví převážně kečuánštinou. Slavnosti se účastní každý rok tisíce z nich. Považují se za dědice slavné říše, která byla lstivě poražena krutými Pizarrovými vojáky.

Ani nové státy, které vznikly v 19. století po zániku španělského koloniálního systému, nedokázaly indiánům zaručit právo na půdu či dvojjazyčné vzdělávání. Není proto překvapující, že se některá současná levicově orientovaná indiánská hnutí odvolávají na inckou říši jako vzor, v němž měli obyvatelé přes veškerý útlak právo na vlastnictví půdy. Ve vesnici Inků měl každý manželský pár tolik půdy, aby na ní mohl uživit jedno nebo dvě děti. Ve státech, na jejichž území se části někdejší incké říše nyní rozkládají, touží indiánští vůdci po pozemkové reformě.

Peruánci indiánské dědictví nezapřou

Dvě strany téže mince

Mnohé děti indiánů, kteří odešli z horských oblastí nebo džungle do chudinských čtvrtí velkoměst, však svou budoucnost v pozemkových reformách nevidí. Nechtějí totiž pracovat na venkově. Studentka práv Viviana Figueroaová, indiánka a prezidentka mezinárodní organizace Indiánská mládež se sídlem v Buenos Aires, po návratu do tradičního zemědělství vůbec netouží. „Nejsme v roce 1492, indiánské děti potřebují vzdělání, internet a počítače. Máme svoji kulturu, ale nechceme ustrnout v čase,“ říká a upravuje si své krásné barevné pončo.