Z duší krev neteče - jen slzy

Ale hned v zápětí jiní psychologové projevili odlišný názor. Například Václav Mertin. Ten se přihlásil ke zkušenostem humanitární organizace Člověk v tísni, jejíž ředitel Tomáš Bojar říká, že s beslanskými dětmi je zapotřebí pracovat přímo na místě, ne je na tři týdny odvést pryč a pak je vrátit do prakticky stejné situace. K tomu dodejme, že vláda se i k tomuto návrhu staví rozumně a je připravena jej realizovat.

Kdyby se to i Rusům případně zdálo být rozumnější. Zatím ovšem není jasné, zda-li je v pochopitelném chaosu, který v Rusku po těch hrozných událostech zavládl, někdo vůbec onu šlechetnou nabídku zaregistruje. Přesto je dobré o ní mluvit, neboť ten pochvalný přívlastek je zde dvojnásob na místě, už jen proto, že staví péči o duše lidí na roveň pomoci ryze materiální. Jistě, sotva může někdo v životních reáliích našeho krutého světa prakticky aplikovat idealistické oddělování duše od těla, jak to u nás s velkým přesvědčením hlásal Tomáš Masaryk.

Podobné dogmatické přístupy se teď paradoxně obracejí v jedno z největších nebezpečí, když takový vyhraněný dualismus zcela zbavuje islámské fanatiky přirozeného pudu fyzické sebezáchovy a umožňuje jim páchat ty nejstrašnější sebevražedné útoky.

To však nic nemění na tom, že psychickému utrpení by se mělo v západní civilizaci, která se ráda prohlašuje za dědice anticko-židovsko-křesťanské kultury, věnovat více pozornosti, a to i tehdy, když není přímo spojeno s utrpením fyzickým. I v pohledu na naše domácí události bychom si měli dát ruku na srdce a přiznat, že pan Přibyl či pan Slezák by asi nebyli vystaveni takovému opovržení, kdyby jejich jména nebyla spojována s fyzickým mlácením lidí a oni byli jen policajty toho druhu, kteří třeba na Václava Havla ani nesáhli a jen v uvozovkách způsobili jeho čtyři a půl roku vězení, původně pouze s psychickými problémy a teprve, když se objevily téměř smrtelné následky fyzické, i činitelé komunistické režimu se lekli a Havla raději propustili.

Také pan Alois Grebeníček by byl asi splynul v anonymní zapomenutí s masou ostatních estébáků, co se jich v těch ponurých služebnách za 40 let vystřídalo, kdyby své elektrické vyslýchací metody neuplatňoval v relativně malém městě, kde ho jeho oběti dokázali i po letech spolehlivě identifikovat. Podobně Vlasta Třešňák vymohl pro svého estébáckého lidumila, který mu vrážel špendlíky pod nehty, jeho sice zcela neúčinné, ale aspoň symbolické odsouzení. A fyzické násilí na některých jejich obětech přivede snad konečně do kriminálu i dva estébáky z akce Asanace, zatímco těm, kteří nefyzickými prostředky změnili jiným postiženým celý běh jejich životů se nestalo a zřejmě už nestane vůbec nic. Nu a v obráceném gardu.

I u Karla Hoffmanna to byly zdravotní důvody, které v tomto případě zase rozhodly o nenaplnění spravedlnosti, ačkoliv za ty tři neděle určitě netrpěl fyzicky, ale mnohem spíš na něj dolehly těžké psychické účinky odnětí svobody, jaké jeho režim na celá desetiletí připravoval desetitisícům bezúhonných Čechů. A právě tohle psychické utrpení se u nás sice podceňuje. Když jsem mezi svou dvacítkou a třicítkou trávil lidsky nejkrásnější léta ve vězení, často jsem si říkal, co o skutečných pochodech lidí takto nevinně vyřazených ze světa vědí ti, kteří je tam přímo či nepřímo poslali i kteří je tam hlídají.

Panu Iblovi a panu Jakubíkovi k čistému politickému svědomí stačí to, že své vězně třeba nebyli a bohužel naše veřejné mínění i orgány činné v trestním řízení se mnohdy s tímto názorem ztotožňují. Podle tohoto přístupu k věci mučeno bývá převážně jen tělo, duše své újmy tak moc nedochází. Jestlipak si pan předseda vlády a hlavně předseda poslaneckého klubu jeho strany aspoň pod dojmem hrozných událostí za Kavkazem a v souvislosti s nabídkou psychické rekonvalescence tamějším lidem uvědomí, že ne pouze zraněné tělo, ale i zraněná duše může mít na osobnost člověka stejně zhoubné účinky. Krev z duše sice neteče, jen někdy slzy, ale ty zřejmě nepostižené lidi zas tolik nezajímají.