Vztah k Romům

Když se podrobněji podíváme na jednotlivé stupně škály vztahu české veřejnosti, tak nějakých 63% dotázaných vyjádřilo (různě odstupňovaný) negativní vztah k Romům. Jádro onoho ohlášeného zlepšení spočívá v tom, že před více než deseti lety odpovědělo v této kategorii - tedy různě odstíněný negativní vztah k Romům - o deset procent dotázaných více.

Vůbec největší skupina respondentů spadá do šuplíčku s odpovědí "mírně odmítavý", rozumějme "vztah k Romům". Takto odpovědělo třiatřicet procent dotázaných.

Druhá nejpočetnější skupina (23%) je v šuplíku s názvem "stejný jako k ostatním".

Devět procent dotázaných nemá k Romům vztah žádný, jsou jim lhostejní. Zdalipak i tahle rubrička není svým způsobem vyjádřením negativního postoje ke skupině obyvatel? 20% dotázaných Romy jednoznačně odmítá, deset procent k nim pociťuje vyloženě odpor. Menšinová 4% mají k Romům vztah dobrý a celé jedno procento vztah velmi dobrý.

Jestli dobře čtu jednotlivé stupně a šuplíčky a mám na levé ruce pět prstů, pak kladný vztah k Romům vyjadřuje právě těch pět procent dotázaných. O nějakém úspěšném vývoji vztahu české veřejnosti to mnoho dobrého nevypovídá.

Ale - na druhou stranu, nikdo se v tom průzkumu veřejného mínění neptal Romů, jak se a zda-li vůbec nějak proměnil jejich vztah k české veřejnosti, že? Cynik by dodal - a k majetkům ne-romské většiny.... A na základě čeho by se vlastně mělo očekávat, že se nějak měnit má a bude i nadále?

Výroční zpráva Amnesty International před časem už tradičně kritizovala Českou republiku za nedobré zacházení s Romy. Do výtek patří jak nedostatky v policejním objasňovaní rasově motivovaných útoků na Romy, tak nedobrovolná sterilizace romských žen a nedobře znějí i informace o tom, že romské děti jsou umísťovány do škol pro děti s mentálním poškozením (neb neprojdou příslušnými testy a to i proto, že se třeba někdy vymykají jejich dětským kulturním návykům), nebo že nepřiměřeně mnoho romských dětí je odebíráno rodičům a předáváno buď do ústavů nebo do náhradní rodinné péče. Na tohle téma se jistě dají napsat celé spisy a nikoli jen krátká poznámka. Problém s romskou menšinou tu prostě je.

Přinejmenším od té doby, co přestali být tzv. "Cikáni" považováni za sociální skupinu nepřizpůsobivých lidí bez ohledu na etnický původ. Jinými slovy, ač (například za první republiky) onu skupinu "Cikánů" tvořili většinou Romové, patřili mezi ně i mnozí - řekněme - bílí spoluobčané. Nověji se Romové stali etnickou menšinou, což sebou přináší i jiný - řekněme - humanističtěji orientovaný přístup většiny.

Není to snadné, ale v otevřených - řekněme "demokratických" - společnostech je, ať se nám (postkomunistům) tohle líbí nebo ne, zavedeno, že většina přece jenom má jaksi za nepsanou povinnost pomáhat menšině. I se skřípěním zubů... A pak je tu ještě problém s identifikací.

Při sčítání lidu v roce 2001 se k romské národnosti, tedy k onomu etniku, za jaké jsou Romové v Česku bráni, přihlásilo dvanáct tisíc občanů České republiky, tedy zhruba jedna desetina procenta. Podle odhadu Rady vlády pro národnostní menšiny ale v témže roce žilo v České republice 150 až 200 tisíc Romů, což je o řád výše.

Na jednu stranu tedy roste nejen úsilí vlády o větší důraz na práva romské menšiny, jakož i povědomí veřejnosti o účelnosti takového snažení. Na straně druhé tu máme množinu menšiny, která má velikost libovolně od dvanácti do 150 tisíc občanů.

Pro mě osobně to velkou roli nehraje, ale jako argument při úřednických diskusích o tom, jak se k nějaké menšině chovat (míněno - jako stát) to nejspíš nějakou roli hrát může.

Nemluvě o veřejnosti, která si negativní vztah k Romům podle průzkumu a většinově uchovává.

Každý rok, jak vyplývá z průzkumu, asi tak jedno procento lidí svůj názor přeladí (nebo možná zemře). Za takových patnáct let bychom tedy, ladí-li matematická mechanika s realitou, mohli být s tím vztahem a nevztahem k Romům v rovnováze. Kde budeme jako stát, to už je jiná otázka...