Vzpomínky Stanislava Mazana, který se stal v patnácti letech agentem StB (2. část)
Roku 1952 se mladý muž Stanislav Mazan rozhodl, že uteče na Západ. To by za „běžných“ okolností nebylo až tak zvláštní, z totalitního Československa se pokoušel uniknout kdekdo. Stanislav měl ovšem za sebou pozoruhodnou historii.
Stanislavův příběh rozhodně není příkladná odbojářská historie. Je to příběh kluka, který měl strašnou smůlu, provedl hodně špatných věcí, řítil se do jednoho maléru za druhým. A trvalo dvacet let, než se z nich dostal. Stručně pro připomenutí: narodil se v roce 1934 na Moravě, v Rokytnici, která je dnes součástí Vsetína. Vyrůstal bez otce, v roce 1949 se poprvé pokusil o útěk za hranice, ale neúspěšně: chytili ho, a s kamarádem spoluuprchlíkem byl jako mladistvý odsouzen, dostal podmínku. Bylo mu patnáct.
Jako trestaný získal pověst „drsňáka“ – a za pár měsíců po propuštění se zapletl se starším známým, který chtěl spáchat loupežné přepadení. Dozvěděli se o tom důstojníci Státní bezpečnosti, kteří Stanislava začali využívat (vzhledem k jeho věku spíš zneužívat) jako agenta, mimo jiné proti odpůrcům komunistického režimu. Ve dvaapadesátém to na něj „prasklo“ a Stanislav Mazan dostal strach. Bál se, že ho zabije buď nějaký odbojář či příbuzný lidí, které udal, anebo kdosi z StB, jíž se už k ničemu nehodil. Sebral tedy nevlastnímu otci dvě pistole, utekl do hor a pár týdnů se skrýval.
Putování Rakouskem
V říjnu 1952 přešel Stanislav hranice do Rakouska, rozhodnutý, že vstoupí do cizinecké legie. V americké okupační zóně ho však sebrali rakouští policisté (Američanům nic neoznámili) a strávil tři měsíce ve vazbě za přechod hranic se zbraní. Dne 22. prosince jej propustili, dostal se k americké zpravodajské službě (CIC), která tehdy verbovala antikomunistické uprchlíky – byli potřeba jako agenti, většinou se pak ilegálně vraceli domů s různými úkoly. Z Vídně převezli Američané Stanislava do Lince.
Potíž byla v tom, že se nechtěl do Československa vrátit, ani dělat amerického „špióna“ – bál se, a bál se i CIC kvůli své minulost. Chtěl do francouzské cizinecké legie, o níž měl jen matné představy, a v pozdějším soudním spise se dochovala jeho výpověď, podle všeho docela upřímná: „Chtěl jsem (…) odejíti proto, že jsem se obával, že by mne CIC zneškodnila, protože jeden čs. uprchlík o mně CIC tvrdil, že (…) pracuji s StB, ale nevím, jak se toto o mně dověděl.“ A na jiném místě: „Měl jsem strach, že mne budou trestat, protože v Československu jsem musel shazovat jejich lidi.“
Stanislav od Američanů utekl, ale nepodařilo se mu dostat se na francouzský konzulát. Dozvěděl se však, že se v Německu formují jakési zvláštní jednotky (ve spise mluví o „evropské armádě“), zkusil tedy z Rakouska přejít do západního Německa, jenže zabloudil. Sebrala ho policie, strávil dalších několik dní ve vězení, znovu byl propuštěn a znovu se vrátil k CIC. Pro Američany byl ovšem nevěrohodný, a tak ho 27. ledna 1953 vyhodili ze zvláštního tábora. Když konečně doputoval k Francouzům, aby vstoupil do cizinecké legie, neprojevili o něj zájem. Nevěděl, co má dělat, neměl peníze, neměl kam jít. Přešel tedy do sovětské okupační zóny. Opět ho zatkli – a předali do Československa.
Třiadvacet let za velezradu
Během výslechů v Ostravě se Stanislav Mazan setkal s důstojníky StB, které znal, ale byl vyšetřován jako jakýkoli jiný uprchlík. O jeho spolupráci s tajnou policií je ve spisech řeč (jednání soudu bylo neveřejné), Stanislav nicméně ve výpovědi před soudem konstatuje: „Nespolupracoval jsem s StB z toho důvodu, že bych byl například dobrým vlastencem, dělal jsem to spíše z dobrodružství. (…) Práce s StB se mně pak začala nelíbit, protože jsem musel shodit mnoho mých kamarádů.“
O desítky let později říká: „Vyhrožovali, že mi zničí rodinu, ale nepřiznal jsem se, že bych pracoval pro Američany, z čehož mě podezírali. Můj advokát přišel k soudu a zeptal se mě, jestli vím, že mi byl navržen trest smrti. Já to věděl, řekl mi to vyšetřující referent. V pondělí 24. srpna 1953 jsem měl soud a v neděli mě vzal na vycházku na dvůr. Říkal mi, že od návrhu k trestu smrti k provedení je to daleko. A já na to povídám: ‚Sakra, to ne, to je blízko.‘ A tak jsem se začal hájit, že jsem vyrostl ve špatných podmínkách.“ Nakonec jej Krajský soud v Jihlavě poslal na třiadvacet let do vězení za velezradu a vyzvědačství. Postižena byla i Stanislavova matka, mimo jiné ji vyloučili z KSČ.
Střílejí, jdeme zpátky
Stanislav Mazan skončil ve věznici v Leopoldově. Odmítal respektovat vězeňský řád, mnohokrát byl umístěn do cely se zpřísněným režimem a mnohokrát jej dozorci zbili. Byl vzpurný, vůči bachařům se vymezoval: „Byl jsem prchlivý a nic jsem si nenechal líbit. Jsem už takový, že když jde někdo do mě tvrdě, jdu do něj tvrdě taky.“ Pokusil se podřezat si žíly, nakrátko ho převezli na uzavřené psychiatrické oddělení do Bohnic. Později ho deportovali do pracovního tábora na Jáchymovsku, ale i tam se dostával do sporů s dozorci:
„Byl tam takový Rusák, malý, a říkal: ‚Molodci, robotat potřeba, vodka bude, děvočky budou, když budete dělat.‘ Chlapi se tomu smáli. Odešel, přišel náčelník a povídá: ‚Čemu se smějete?‘ Stáli jsme nastoupení. Nikdo nevyšel z řady, já blbec vystoupil a řekl jsem: ‚To myslíte mě?‘ On na to: ‚S takovými grázly si vždycky poradíme.‘ Já odpověděl, že mi nemá říkat grázl, že jsem pro něj buď "odsouzený" nebo "potrestaný". A šel jsem pryč. (…) Slyšel jsem za sebou kroky, ale než jsem se stačil otočit, dostal jsem takovou, že jsem proletěl dveřma a zastavil se až na zdi. Naštěstí to byly "lítačky", ty dveře.“
Jednou se Stanislav přidal k vězňům, kteří se chtěli pokusit o útěk. Dostali se až k drátěnému plotu lágru, ale bachaři na ně začali střílet: „Nejmladšího kluka, už nevím, jak se jmenoval, střelili do břicha. Povídal jsem, jdeme zpátky. Oni by kluka dostříleli. Nevím, jak vážně byl zraněný, ale přijela sanita. Ten za mnou byl střelený do ruky. Já z toho vyvázl šťastně. Ale přijel náčelník a řekl, že mě odstřelí. A ten bachař, který stál vedle mě, řekl, že to nejde. Postavil se přede mě a řekl mu: ‚Neblázni, měj rozum.‘“
Amnestie – a rychlý návrat za dráty
V roce 1960 byl Stanislav Mazan propuštěn na amnestii, jenže dva roky na to byl ve vězení znovu. Nevěděl, co se sebou, nenastoupil do práce, toulal se s kamarádem po Slovensku, jednou vybrali bufet, jindy vinný sklep, jindy zas ukradli kabát. Policie je chytila. Stanislav dostal další trest, a protože byl v podmínce, byl to trest vysoký: skočil ve věznici ve Valdicích. Z pozdějšího posudku vyplývá, že od roku 1962 se už ve vězení choval jinak. Nepouštěl se do konfliktů s dozorci, pracoval, dokonce dostával pochvaly. Jeho matka psala nové a nové žádosti o milost, až jí nakonec prezidentská kancelář v roce 1967 vyšla vstříc.
Stanislav se oženil a začal pracovat na dráze. Státní bezpečnost ze Vsetína ho znovu kontaktovala, ale další spolupráci odmítl: „Pak už jsem žil takzvaně normální život.“ Vychoval několik dětí, dělal na stavbě dolu ve Frenštátu pod Radhoštěm. Na konci interview pro Paměť národa říká: „Možná mě poznamenala válka, pohyboval jsem se mezi vojáky, viděl mnoho mrtvých. Toužil jsem být taky voják a žít dobrodružný život. Myslel jsem tehdy, že vítěze nikdo nesoudí, že má vždycky pravdu – a podle toho jsem se tenkrát choval…“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
