Vznik levého bloku a možnost velké koalice

Dalo by se namítnout, že jde vlastně jen o zkratku, že politikové ČSSD prostě vzali na vědomí realitu, totiž vznik druhého bloku ODS-lidovců a zelených. To je v zásadě pravda. Ale ono slepení volebních lístků pro sociální demokracii a komunisty je prostě novým prvkem na české politické scéně. A do průběžné debaty o postupné legitimizaci KSČM, přibyl po sobotě významný příspěvek.

A pokud mluvíme o druhém bloku, jenž se momentálně pokouší sestavit vládu a nalézt cestu k tomu, aby dostala důvěru sněmovny, potom je třeba upozornit na to, že v něm je sice počtem mandátů malá, ale podstatná Strana zelených. Jejíž evropské sestry se přitom hlásí k levici. Jenže Jiří Paroubek od sebe Bursíkovy Zelené a priori a opakovaně a nepochopitelně odháněl. Jen těsně před volbami poskytl audienci Evě Holubové, coby reprezentantce levé frakce uvnitř zelených, která ale neměla a nemá na chování strany podstatnější vliv. Tím ovšem Paroubek Zelené jen utvrdil v rozhodnutí přidat se k ODS a straně lidové. Opět je možná námitka, že by se Bursík patrně ošíval při představě vstupu do menšinové vlády s tichou komunistickou podporou, ale výsledek voleb nikdo dopředu uhádnout nemohl a varianta, že by většinu mohli dát dohromady ČSSD, KDU-ČSL a Zelení byla stejně reálná či naopak nereálná, jako téměř všechny ostatní.

Vyjma jedné, ta se uhádnout dala velmi snadno a pořád je asi tím nejsnazším řešením na první pohled absolutního patu. Řeč je přirozeně o velké koalici, volném pokračování již vyzkoušené opoziční smlouvy. Tentokrát by ale patrně měla už podobu otevřenou, tedy společně sestaveného vládního kabinetu ODS a ČSSD. Mluví pro něj mnohé. Především drtivá většina ve sněmovně s možností přijímat ústavní zákony, které by Prezidentem Klausem doplněný ústavní soud už možná neodmítal tak jako dřív. Připomeňme jen, že obě největší strany měly v opoziční smlouvě zakotven úmysl změnit volební systém na většinový, čemuž zabránil právě Ústavní soud po podání návrhu na zrušení zákona Václavem Havlem. Vznik velké koalice by se omluvil tím, že přece jen je třeba zabránit komunistům podílet se nějakým způsobem na moci, vzpomnělo by se náhle, že zelení jsou nečitelnou stranou a s lidovci byly vždycky potíže. Poukazovalo by se, že země bude mít neobyčejně stabilní vládu, což pomůže dalšímu příchodu zahraničních investic a ekonomice vůbec - i když ta se až tak dalece o politickou realitu nestará. A také je tu příklad současné německé většiny CDU s SPD. Pokud byli v řadách obou českých velkých stran lidé, kteří si velkou koalici přáli, volební pat jim k nim otevírá dveře. Lze předpokládat, že takové řešení by vítal i prezident, který preferuje silnou vládu a také by mu dohoda velkých stran mohla pojistit příští hladké zvolení hlavou státu.

Pokud o tomto rozluštění povolební tajenky začneme vážně přemýšlet, pak se ovšem vynoří také řada otazníků. Například: měl by být dvoubarevný kabinet bez obou lídrů i když ti dovedli strany k vysokému zisku hlasů? Jak by sociální demokraté například vyřadili ze hry předsedu Paroubka? A která ze stran asi na dohodu doplatí za čtyři roky ve volbách? Čí voliči se budou cítit více oklamáni? Koho jiného cynicky vyhlížející velká koalice naopak posílí? A nakolik? Nemohou pak další volby vyhrát komunisté, kterým dají hlasy právě všichni podvedeně se cítící občané? A tak dále a tak dále. Otázky jsou to předčasné, ale celkem rychle mohou přijít na pořad dne. Pro zdravější a přirozenější politické prostředí by přesto bylo lepší, kdyby zůstala zachována polarita dvou bloků, i když to přináší mnoho krušných chvílí.

Přičemž v onom levém bloku by se ČSSD mohla napříště méně identifikovat s KSČM takovou, jak ji zatím známe, zato se spíš snažit působit na to, aby se komunisté konečně transformovali do nějakého akceptovatelnějšího subjektu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Radio na přání .